Od 28. května 17:00 do 30. května 17:00 bude aktivní následující akce:

arkádový event "souboje Messerschmittů"

Počátek třicátých let 20. století se v Německu nesl v duchu touhy opět se po porážce v 1. sv. válce vyšvihnout na výsluní a získat zpět svou roli evropské velmoci. V cestě této ambici ale stála potupná smlouva z Versailles, která Německu zakazovala vývoj a výrobu vojenských letadel v jakékoliv podobě a stejně tak výcvik vojenských pilotů. Němci proto byli omezeni pouze na kluzákové školy a lehké cvičné stroje, pokud nepočítáme některé soukromé projekty, jež se podařilo ukrýt před slídivýma očima Francie, Velké Británie a Spojených států. Situace se ale dramaticky změnila v roce 1933, když se k moci dostala národně socialistická strana NSDAP v čele s Adolfem Hitlerem. Spolu s ním přišel impuls k vytvoření nového německého vojenského letectva, Luftwaffe, které tím pádem vyžadovalo i nová a moderní letadla.

První německé meziválečné stíhačky sledovaly vzor, který byl obvyklý i u ostatních národů – jednomístné dvojplošníky s pevným podvozkem (např. Heinkel He 51 a Arado Ar 64). Během roku 1933 ale říšské ministerstvo letectví (Reichsluftfahrtministerium, RLM) vydalo sérii požadavků na širokou škálu nových strojů a mezi nimi, pod označením Rüstungflugzeug III se skrýval požadavek na nový typ jednoplošné stíhačky, která by dokázala dosáhnout max. rychlosti 400 km/h ve výšce 6000 m, měla by výdrž ve vzduchu minimálně 90 minut a do výšky 6 km by dokázala vystoupat v čase pod 17 minut. Pohon měl obstarávat zbrusu nový invertní vidlicový dvanáctiválec Junkers Jumo 210 o výkonu 700 koní a výzbroj měla být tvořena dvojicí kulometů MG 17 ráže 7,92 mm v krytu motoru a jedním kanónem ráže 20 mm v konfiguraci Motorkanone, umístěné v ose vrtule; mělo jít buď o kanón MG C/30, který měl velmi účinný náboj, ale byl těžký a měl malou kadenci, případně o lehčí a lepší kadenci mající kanón MG FF, což byla licenční verze švýcarského kanónu Oerlikon FF.

Tohoto úkolu se okamžitě zhostily továrny Arado, Focke-Wulf a Heinkel a v roce 1934 začaly práce na prototypech. Arado sestavilo letoun Ar 80 V3, Focke-Wulf připravil typ Fw 159 V3 a Heinkel se do soutěže o novou stíhačku Luftwaffe vydal se strojem He 112 V4. Jako čtvrtý se ale do soutěže přihlásil velice nadaný letecký konstruktér Willy Messerschmitt.

Messerschmitt měl výhodu v tom, že již dříve pracoval na stroji Bf 108 Taifun, jednomístném jednoplošném sportovním a turistickém letadle, které bylo na svou dobu velice vyspělé. Vedle zavedených továren působil Messerschmitt trochu jako outsider, to ale jeho ctižádosti nezabránilo využít zkušeností se stavbou a projektováním Taifunu pro stavbu nové jednomístné  stíhačky. Prototyp začal vznikat v březnu roku 1934 a Messerschmitt se snažil do konstrukce zabudovat co nejvíce moderních prvků. Šlo například o plně uzavřený kokpit, dolnoplošné uspořádání se zatahovacím podvozkem a sloty na náběžné hraně křídla zvyšující vztlak pro snížení pádové rychlosti. Místo motoru Jumo 210, který v době dokončení prototypu stále ještě nebyl k dispozici, se ale musel Messerschmitt spokojit s britským řadovým vidlicovým dvanáctiválcem Rolls-Royce Kestrel VI o výkonu 685 koní, který Němci získali od Britů v několika exemplářích výměnou za prodej stroje Heinkel He 70. Prototyp nesl označení Bf 109 V1. V květnu 1935 se pak poprvé vznesl do vzduchu se zkušebním pilotem Hans-Dietrichem „Bubim“ Knotschem v kokpitu a soutěž o státní zakázku definitivně odstartovala.

Brzy se ukázalo, že nejvážnějším konkurentem pro Bf 109 bude Heinkel He 112, neboť stroje Arada a Focke-Wulfu citelně zaostávaly a byly  nakonec zanechány v prachu dějin. Heinkelův letoun byl zprvu piloty i vysokými činiteli Luftwaffe oblíben více. Byl levnější než Bf 109, měl širokorozchodný robustní podvozek usnadňující přistání a pojíždění na zemi, nabízel lepší výhled z kabiny, menší plošné zatížení křídla a silnější motor. Rovněž měl lepší chování při startu a přistání a celkově byl strukturálně pevnější.  Jeho konstrukce ale byla složitější než u Bf 109 a brzy se ukázalo, že křídlo s tlustým profilem snižuje rychlost výkrutu a celkovou manévrovatelnost.

Oproti tomu Bf 109 byl postaven okolo relativně malého křídla, což stroji poskytovalo vynikající manévrovatelnost a i s mírně slabším motorem Kestrel dosahoval díky nižší celkové hmotnosti vyšší maximální rychlosti než He 112. V lednu 1936 byl navíc do trupu konečně zabudován motor Jumo 210 a s ním se výkony ještě zlepšily. Překryt kabiny u Bf 109 ale kvůli relativně hustému rámování poskytoval horší výhled než jednolitý skleněný překryt u He 112 a kvůli úzkému a dlouhému podvozku s malým rozvorem a menší ploše křídla bylo přistání o poznání obtížnější než u konkurenčního typu – tento problem si s sebou posléze táhly všechny verze Bf 109.

Po letových demonstračních zkouškách ale bylo definitivně rozhodnuto – pro lepší manévrovatelnost a ovladatelnost, vyšší rychlost a jednodušší konstrukci nakonec zvítězil typ Bf 109. V březnu 1936 byla zahájena sériová výroba, částečně I jako reakce na zprávy o tom, že ve Velké Británii začala výroba stroje Supermarine Spitfire, budoucího legendárního protivníka německé stíhačky, a poprvé se pak ukázal Bf 109 veřejnosti během olympiády v Berlíně. Veřejnost byla uchvácena výkonným a na tu dobu vysoce moderním strojem, který se v budoucnu měl stát páteří stíhacích sil Luftwaffe a hlavním německým stíhacím typem v nadcházející 2. sv. válce. Ještě v roce 1936 pak sériové Bf 109A prodělaly svůj křest ohněm, když se v rámci Legie Kondor zúčastnily občanské války ve Španělsku…