V květnu 1940 bylo jasné, že válka na západní frontě je pro Spojence ztracená. I přes statečný odpor britských expedičních sil (BEF), francouzské a belgické armády a všech jejich spojenců se nepodařilo zastavit německý nápor. Wehrmacht se za pomoci taktiky blitzkriegu (bleskové války) prohnal celou západní Evropou a na hlavu porazil každého, kdo se mu postavil do cesty. Vážně oslabené a vyčerpané spojenecké síly byly nuceny neustále ustupovat a nakonec ke konci května zaujaly obranné pozice okolo francouzského přístavu Dunkirk (ve francouzštině též Dunkerque).

Okamžitě začalo plánovaní všeobecné evakuace co největšího množství mužů z Francie na Britské ostrovy. Plán dostal název Operace Dynamo a k jeho provedení britské královské námořnictvo shromáždilo každou loď schopnou plavby, aby následně vyslala mohutnou flotilu k břehům Dunkirku za účelem zachránit co možná nejvíce britských i spojeneckých vojáků. Kromě vojenských plavidel se tak přes kanál La Manche vydaly i stovky civilních lodí, od větších obchodních lodí až po malé skify a výletní bárky.

Evakuace začala 27. května a zatímco se vojáci spěšně naloďovali, vlny německých letadel neustále evakuaci narušovaly nálety ať už na přeplněné pláže či na lodě v přístavu. Později se ukázalo, že mnoho přeživších se s nelibostí vyjadřovali o nedostatečném vzdušném krytí ze strany britského letectva a otázka: „Kde je RAF?“ zněla mezi mužstvem po dobu celé operace. Ve skutečnosti ale byla RAF společně s perutěmi námořního letectva FAA velmi aktivní a bez jejich pomoci by byly ztráty na zemi ještě o mnoho vyšší.

Stíhačky z 11. stíhací skupiny se vydávaly do akce ze základen v jihovýchodní Anglii a poprvé od začátku války útočily na síly Luftwaffe ve velkém množství. V čele stíhacích formací létaly stroje Hawker Hurricane, doprovázené v té době poprvé masově nasazenými stíhačkami Supermarine Spitfire a společně se vrhaly na roje německých stíhaček Messerschmitt Bf 109 a Bf 110 a snažily se prostřílet si cestu k německým bombardérům působícím zmatek a vážné ztráty mezi evakuujícími se vojsky. Spitfirům a Hurricanům v těchto úkolech asistovaly méně známé „věžové“ stíhačky Boulton Paul Defiant a stroje námořnictva Blackburn Roc, doplňované námořními stíhačkami Blackburn Skua.

Britské bombardéry z řad RAF Bomber Command mezitím prováděly útočné operace proti postupujícím německým pozemním vojskům ve snaze zdržet jejich postup a získat pro evakuaci z Dunkirku více času. Dokonce i piloti-nováčci, kteří sotva prodělali svůj první samostatný let, usedali do cvičných dvojplošníků de Havilland Tiger Moth, aby obráncům Dunkirku, z posledních sil zadržujícím německý nápor, shazovali zásoby.

Co se ztrát Luftwaffe, RAF a FAA týče, přesné počty se liší podle zdrojů, každopádně odhady hovoří o 106-177 ztracených strojích na straně RAF a FAAA a o více než 240 sestřelených letounech Luftwaffe. Hlavním cílem britských letců ale nebylo působit ztráty Luftwaffe, jako spíše ochránit pozemní a námořní síly. V tomto úkolu byli úspěšní – podařilo se zachránit přes 200 000 britských vojáků, tedy prakticky všechny síly BEF na kontinentu. Společně s nimi se pak na britskou půdu bezpečně dostalo na 124 000 francouzských, polských a belgických mužů.

3. června obdržela britská admiralita depeši, že operace Dynamo byla úspěšná. Z osobní iniciativy Winstona Churchilla byla pak provedena ještě jedna evakuační vlna, kdy bylo těsně před pádem Dunkirku doslova na poslední chvíli zachráněno 26 000 francouzských vojáků.

Akce, často nazývána „Zázrak u Dunkirku“, byla oslavována jako náhlý zvrat naprosté porážky ve velké vítězství. Ačkoliv je pak tato pozoruhodná akce vnímána hlavně jako pozemní a námořní operace, vzdušné bitvy nad Dunkirkem byly neméně významné, neboť šlo o první masové střety ve vzduchu celé 2. sv. války.