V květnu 1941 se v bouřlivých vodách Atlantiku udála dramatická a velkolepá honička, když lodě britského královského námořnictva lovily kolosální, 50 000 tun vážící německou bitevní loď Bismarck. Mark Barber měl možnost o této akci udělat rozhovor s Johnem „Jock“ Moffatem, bývalým pilotem torpédového letounu Fairey Swordfish, jenž vypustil ono osudné torpédo, které legendární bitevní loď ochromilo.

24. května 1941 Bismarck v Dánském průlivu mezi Grónskem a Islandem zaútočil na britský bitevní křižník HMS Hood a jediným zásahem, po němž detonoval muniční sklad, chloubu britského námořnictva potopil. Tato tragická událost donutila Winstona Churchilla, legendárního britského ministerského předsedu, vydal slavný a prostý rozkaz: „Potopte Bismarck.“ Bitevní loď HMS Prince of Wales a křižníky HMS Norfolk a HMS Suffolk tak i nadále Bismarcka pronásledovaly. Když se německé plavidlo pod velením kapitána Lindemanna pokusilo pronásledovatele setřást změnou kurzu na jih, dostal se Bismarck do dosahu letadlové lodi HMS Victorious. Z její paluby záhy odstartovalo devět strojů Fairey Swordfish ze stavu 825. námořní perutě pod velením korvetního kapitána Eugena Esmonda. Jeho pilotům se podařil jeden přímý zásah torpédem, ten ale mohutně pancéřovaný německý kolos nijak nezpomalil. Všech devět Swordfishů bezpečně přistálo na palubě Victorious, brzy poté ale letadlová loď ztratila s Bismarckem radarový kontakt.

Mezitím se na palubě jiné letadlové lodě, HMS Ark Royal, chystaly ke vzletu stroje Swordfish ze stavu 818. námořní perutě. Jedním z pilotů, kteří prováděli poslední přípravy k letu, byl i námořní podporučík John „Jock“ Moffat.

„Zrovna jsme se tenkrát vrátili z eskorty konvoje na Maltu.“ vzpomíná Moffat. „Vraceli jsme se zpátky, když jsme se dozvěděli o tom, co se stalo s Hoodem. Našim úkolem se pak stalo najít Bismarck.“  Zatímco pak operační svaz „H“ víceadmirála Sommervilla, v rámci kterého působila i Ark Royal, vyplouval z Gibraltaru a mířil na sever, jednotlivá letadla prováděla námořní průzkum. Každý Swordfish měl provést tříhodinovou hlídku, počasí se však každou hodinou zhoršovalo a situace byla stále více zoufalá. Vypadalo to, že Bismarck přece jen unikne.

„V kokpitu byla tehdy pořádná zima.“ směje se Moffat. „Posílali nás do vzduchu s tím, že jsme měli okamžitě hlásit, kdybychom cokoliv spatřili. V tom počasí jsme ale všichni měli smůlu.“

Hledání pokračovalo bez úspěchu další dva dny. Až 26. května se konečně na Brity usmálo štěstí – ve zhruba 10:30 ráno odvysílala posádka hydroplánu Catalina z řad RAF Coastal Command hlášení o spatření Bismarcku v oblasti mezi prostory, kde prováděly průzkum Swordfishe z Ark Royal a Victorious. „Jakmile jsme obdrželi polohu, RAF předala úkol pronásledovat Bismarcknámořnímu letectvu, tedy nám. Celý den jsme létali v závěsu za Bismarckem, mimo dosah jeho protileteckých zbraní. Pořádně to tenkrát foukalo, to vám povím! Když jsem šestadvacátého startoval, paluba se zvedala o celých šedesát stop (cca 18 metrů, pozn. překl.)! Přemýšleli jsme, jestli vůbec vzlétneme.“

Křižník HMS Sheffield byl jednou z mála válečných lodí v oblasti vybavených radarem, proto byl pověřen úkolem udržovat s Bismarckem radarový kontakt a sledovat jeho pohyb. 818. peruť byla poté shromážděna na palubě Ark Royal a prošli brífinkem jejich nadcházejícího útoku na německou bitevní loď. Bohužel bylo posádkám mylně sděleno, že Bismarck pluje sám. Patnáct Swordfishů vzlétlo brzy odpoledne z kymácející se paluby. Brzy torpédové letouny, letící mezi bouřícími vodami Atlantiku a silnou oblačností, spatřily v oparu obrysy válečné lodi a zahájily útok. Až po odhození několika torpéd si posádka Swordfishe nejblíže cíli povšimla, že ve skutečnosti útočí na HMS Sheffield, tedy vlastní loď! Útok byl okamžitě přerušen a Swordfishe se vrátily zpět na Ark Royal. Naštěstí nebyl  Sheffield nijak poškozen díky vynikajícím úhybným manévrům a díky tomu, že mnoho torpéd explodovalo hned po dopadu do vody kvůli svým vadným magnetickým detektorům.

Zatímco posádky podávaly operační hlášení, víceadmirál Sommerville obdržel signál od admirála Toveyho na palubě bitevní lodi HMS King George V, která plula jako součást operačního svazu Home Fleet více na sever. Tovey signalizoval, že pokud nebude Bismarck zadržen či alespoň zpomalen, King George V bude nucen se stáhnout a doplnit palivo, což bude znamenat, že HMS Rodney bude jediná bitevní loď svazu Home Fleet. Somerville okamžitě vydal rozkaz k dalšímu útoku. Piloti 818. perutě se tak vrátili do kokpitů svých Swordfishů a nyní již jimi nesená torpéda měla místo nespolehlivých magnetických detektorů kontaktní detonátory.

„Vzlétnout z paluby byla jedna věc,“ popisuje Moffat další operační let, „…ale oblačnost byla vskutku hrozná. Nakonec jsme z ní vyletěli až ve výšce 6000 stop (cca 1830 metrů, pozn. překl.)a třem strojům z našeho vedoucího roje se podařilo zůstat pohromadě. Co se ale ostatních týče, o tom jsme si vůbec nebyli jistí. Udržovali jsme kurs asi dalších pět nebo šest minut, když se okolo nás zničehonic rozpoutalo hotové peklo! Začali po nás střílet snad úplně ze všeho, co měli na palubě!“

Zhruba míli pod nimi muži na palubě Bismarcku, prorážejícího si cestu bouřícími vlnami a slábnoucím denním světlem, již zaslechnuli monotónní hučení hvězdicových motorů Bristol Pegasus. Baterie flaku ráže 20 a 37 mm okamžitě zahájily palbu a naslepo pálily stovky a tisíce tříštivých střel do stále temnějších mračen nad nimi.

„Věděli jsme, že jsme zatraceně blízko,“ vypráví dál Moffat. „...ale pořád jsme byli nad mraky a neviděli jsme na hladinu. A v té výšce na vršku mraků jsme začali zamrzat. Náš starý Stringbag  („Síťovka“, přezdívka, kterou Swordfishům daly posádky, pozn. překl.) se oblohou prodíral, co nejlépe mohl. Náš velitel dal signál, abychom se seřadili do zástupu a pak se prudce spustili střemhlav přímo dolů skrz mraky. Byli jsme v hustých mracích, zamrzal nám stroj, naslepo jsme se řítili k hladině a k tomu po nás neustále stříleli!“

Zatímco se jejich spolehlivé a odolné Swordfishe prodíraly oblačností a všude okolo nich létaly granáty z Bismarckum, posádky z 818. perutě, spoléhajíce se pouze na přístroje, stále klesaly vstříc vlnám pod nimi. Dvojplošné stroje vibrovaly a třásly se, jak se blížily své maximální konstrukční rychlosti. Ve výšce pouhých 180 metrů se konečně Swordfishe vynořily z mraků.

„Musím tomu svému Swordfishi vyseknout poklonu,“ vzpomíná Moffat s ryzí náklonností na svůj stroj. „…podařilo se mu vybrat střemhlavý let včas! V padesáti stopách! (15 metrů nad hladinou, pozn. překl.). Moffat se poté rozhlédl a zjistil, že nejenom že jeho roj se oddělil od zbytku perutě, ale hlavně že jeho stroj se ocitl úplně sám.

„Ostatní Swordfishe jsem ztratil při klesání, ale dvě míle napravo ode mne byla obrovská loď a pálila ze svých hlavních děl.

Co ovšem Moffat nevěděl, bylo to, že 818. peruť začala na Bismarck nalétávat po malých skupinkách ze všech směrů, aby rozdělila obrannou palbu a zmátla německé dělostřelce. V chaosu a zmatku způsobeném velmi špatným počasím a temnějící oblohou, jednotlivé skupinky dvou až tří strojů se řadily k torpédovým útokům po všech stranách německého plavidla. Kapitán Lindemann tehdy nařídil, aby po dotěrných dvojplošnících pálily naprosto všechny zbraně na palubě Bismarcku včetně hlavních děl ráže 381 mm, doplňovaných sekundárními bateriemi děl ráže 150 mm a 105 mm.

Trasírky létaly z paluby bitevní lodi na všechny strany a uširvoucí zvuk výstřelů z hlavních děl ohlašoval další salvu obrovských 381 mm granátů, jejichž mohutné gejzíry vody při dopadu na hladinu byly pro Swordfishe stejně nebezpečné jako granáty flaku. „Byli jsme ve výšce padesáti stop (15 metrů, pozn. překl.), okolo nás strašné počasí, pod námi strašlivé a fantastické moře a okolo nás nikdo z našich. Stříleli po nás vším, co měli, létalo to na nás hustěji než déšť. Podíval jsem se na tu loď, odhadnul, že pluje rychlostí zhruba 20, maximálně 30 uzlů a upravil jsem kurs pomocí palubního úhloměru. Už už jsem chtěl vypustit torpédo, když najednou odkudsi zazněl výkřik „Ještě ne, Jocku! Ještě ne!“

Zatímco Moffat vyrovnával stroj a rovnal se k útoku, jeho pozorovatel, námořní podporučík John „Dusty“ Dawson-Miller odepnul své popruhy a vyšplhal ven z kokpitu. S nohama zachycenýma v kokpitu se v aktu nepředstavitelné odvahy spouštěl hlavou dolů pod břicho stroje tak dlouho, dokud neměl čistý výhled vpřed. S obavou, že torpédo se neaktivuje, pokud narazí na vrcholek vlny, Dawson-Miller ze své nezvyklé polohy řval pokyny na Moffata.

„Podíval jsem se napravo – můj pozorovatel visel hlavou dolů z kokpitu, hlavu měl pod letadlem a čekal na mezeru mezi vlnami, abych mohl torpédo vypustit. Konečně zařval „Fajn, pošli to tam!“, já to torpédo odhodil a hrozně se mi ulevilo, když Dusty zakřičel: „Jocku! To torpédo běží!“

Moffat se nyní musel dostat pryč od lodi a její smrtící obranné palby. „Byli jsme tak blízko, že jsem mohl vidět lidi na palubě. Bylo to celkem zlověstné a já musel dokonce udělat zatáčku smykem, protože jsme byli tak nízko, že kdybych se naklonil, špička křídla by se zabořila do vody a zároveň bych ukázal břicho stroje Němcům a ti by nás smáznuli z oblohy. Ta zatracená věc tedy uměla pálit!“

Bylo nemožné, aby posádka Swordfishe něco slyšela přes řev vlastního motoru a zvuk obranné palby Bismarcku. Neměli ani potuchy o tom, že jejich torpédo bylo jedno z pouhých dvou, která německou loď zasáhla a vybuchla. Co ale bylo ještě důležitější, bylo to právě Moffatovo torpédo, které udeřilo přímo do kormidla Bismarcku a zaseklo jej v poloze dvanáct stupňů na levobok, v kteréžto poloze bylo nastaveno během úhybných manévrů.

„Stále tenkrát trvali na tom, že jsem to byl já, kdo to torpédo nacpal Němcům do zadku.“ vypráví Moffat, ačkoliv trvalo nějaký čas, než se k němu dostaly zprávy o tom, jak vlastně jeho akce dopadla. „Nikdy jsem během akce nespatřil jiný Swordfish.“ shrnuje Moffat své vzpomínky na tuto historickou akci. „Spěchal jsem pryč co nejrychleji a co nejníže to šlo.  Zeptal jsem se Dustyho na kurz domů a on na mě zakřičel. „No tos teda zatraceně uhodl!“

Bylo pochopitelné, že během útoku a svého nezvyklého způsobu zjišťování správného momentu pro vypuštění torpéda neměl Dawson-Miller čas na to, aby udržoval povědomí o poloze stroje, a nyní si vůbec nebyl jistý.  „Máme jen jedinou šanci!“ řekl tenkrát Moffatovi. „Zkus najít těhotnýho Swordfishe!“

„Těhotných“ bylo pět Swordfishů z 818. perutě, které na palubě v nevzhledném radomu pod nosem nesly námořní radar ASV a byly jediné, které dokázaly alespoň určit směr zpět na palubu Ark Royal. „Jednoho takového jsme tenkrát našli a následovali jej domů. Dalším úkolem bylo bezpečně přistát na palubě – loď poskakovala nahoru a dolů jako zatracené jojo! Všech patnáct našich Swordfishů ale nakonec bezpečně přistálo a my všichni jsme okamžitě po přistání zamířili přímo do baru! O tom, jak útok dopadl a jestli jsme něco zasáhli, jsme nevěděli absolutně nic.“

Právě Moffatovo torpédo ale jediným šťastným zásahem zpečetilo osud celé obrovské bitevní lodi. Posádka Bismarcku nebyla schopna poškozené a zaseknuté kormidlo opravit, a protože řídící místnost kormidel byla po zásahu zaplavena vodou, Bismarck se stal neřiditelným a kroužil po hladině v obrovském kruhu. Noční útok torpédoborců nezaznamenal žádné zásahy, ale následující den ráno se Bismarck ocitl pod zničující palbou bitevních lodí King George V a Rodney. Německá posádka se snažila bránit a statečně bojovala, nicméně bez kormidel se z Bismarcku stal jen pohyblivý terč pro britské dělostřelce, odhodlané pomstít ztrátu Hooda. Po devadesát minut trvající smršti britských granátů zbýval z chlouby německé Kriegsmarine jen hořící rozstřílený vrak, který ale stále plul, neboť mohutný pancíř trupu odrazil všechny střely a pohon stále ještě fungoval. Posádka tehdy obdržela rozkaz k opuštění lodi a záhy poté se k Bismarcku přiblížily křižníky Norfolk a Dorsetshire, které chtěly torpédy zasadit Bismarcku ránu z milosti. Po několika zásazích lodí otřásla série explozí a Bismarck se konečně potopil, s vlajkou stále vlající. Z posádky čítající přes 2000 mužů se nakonec zachránilo jen 115 trosečníků - zbytek buď zahynul na palubě anebo se utopil poté, co byly britské lodě kvůli ponorkovému poplachu nuceny přerušit vyzvedávání přeživších a odplout.

Vrak Bismarcka byl objeven až v roce 1989 a několik ponorkových výprav k vraku společně s následnými analýzami poškození trupu prokázalo, že Bismarck nebyl potopen britskou palbou, nýbrž vlastní posádkou, která během evakuace lodi otevřela všechny vodotěsné přepážky a položila po celé lodi nálože trhaviny, které měly trup poškodit natolik, aby se loď potopila a nepadla do rukou Britů. I tak ale bylo potopení Bismarcku pro britské námořnictvo obrovským vítězstvím, kterého bylo dosaženo díky úsilí a odvaze mnoha lidí a Moffatova posádka a jí vypuštěné torpédo hráli ve zkáze německé lodi nezpochybnitelnou roli. Moffat později sepsal svou autobiografii, která obsahovala i vzpomínky na osudný útok. „Kniha se jmenovala „Potopili jsme Bismarck“ jako pocta všem lidem, kteří se tenkrát na té akci podíleli.“ vysvětluje Moffat. „Vydavatelé ale na poslední chvíli změnili název na „Potopil jsem Bismarck“bez toho, aby mi cokoliv řekli. Mysleli si tenkrát, že s novým názvem se kniha bude lépe prodávat.“

Kdokoliv, kdo kdy s Moffatem mluvil, by ale okamžitě poznal, že takto odvážná slova by nikdy nepřišla od tak skromného muže. Jeho vzpomínky jsou plné obdivu a uznání schopností a odvahy jeho spolubojovníků. Jeho závěrečný hold pak patří samotnému stroji Swordfish. „Nevím, jestli by jakékoliv jiné letadlo ten den dokázalo to samé co Swordfish.“

Symbol, který zde vidíte, je emblém znaku 825. námořní perutě od Jeze Ortize, které velel korvetní kapitán Eugene Esmonde a která útočila na Bismarckden předtím, než „Jock“ Moffat společně s 818. perutí provedli jejich úspěšný útok. Esmonde byl později v únoru 1942 zabit během útoku na německé lodě Scharnhorst, Gneisenau a Prinz Eugenv rámci operace Fuller a byl posmrtně vyznamenán Viktoriiným křížem, nejvyšším britským vyznamenáním. Tento emblém bude přidán v některé z budoucích aktualizací.

Autor

Mark Barber, historický konzultant War Thunderu