FW 190 A-4 s 2x MG FF/M - vylepšená verze 20 mm kanónů MG FF

V polovině třicátých let německá Luftwaffe obdržela první dodávky nových kanónů MG FF ráže 20 mm, odvozených od švýcarského kanónu Oerlikon FF. Šlo o výrazný krok kupředu v účinnosti výzbroje německých letounů, neboť v té době byla drtivá většina ostatních vojenských letounů vyzbrojena pouze kulomety puškové ráže. Kanóny sice oproti kulometům měly menší kadenci a horší balistické vlastnosti, nicméně mohly užívat tříštivotrhavou munici, jež výrazně zvyšovala účinek v cíli. Tento typ střeliva byl vybaven kontaktním zapalovačem a destruktivního efektu dosahoval hlavně pomocí fragmentace. Střepiny z kanónové střely byly obzvláště smrtící proti starším typům letounů, stavěných primárně ze dřeva a plátna, nicméně proti moderním celokovovým konstrukcím kanóny ztrácely účinnost. Říšské ministerstvo letectví (Reichsluftministerium, RLM) proto nechalo provést důkladné testy účinnosti stávající tříštivotrhavé munice do 20 mm kanónů, a výsledky nebyly pro představitele RLM dostatečné - střepiny z kanónových střel sice často potrhaly vnější potah trupu cíle, nicméně v očích RLM neměly dostatečný efekt na strukturální integritu cíle či ovládací plochy. V roce 1937 proto bylo rozhodnuto o zahájení vývoje nové tříštivotrhavé munice pro kanóny, která by obětovala velkou část fragmentačního účinku v zájmu vyšší výbušné síly. Úkolem vyrobit takové střelivo pak byla pověřena zbrojovka Deutsche Waffen und Munition Fabrik (DWM).

Hs 129 s 30mm kanónem Mk 103

Výsledkem prací na nové munici byl zbrusu nový typ výbušné munice, označený jako Minengeschoß (doslova "minová munice"). Od standardních nábojů se lišil už výrobním postupem - zatímco klasické kanónové tříštivotrhavé střelivo se odlévalo a dutina pro výbušnou složku byla vyvrtána až následně, střelivo Minengeschoß se namísto toho vyrábělo metodou tažení z vysoce kvalitní oceli. Výsledkem byl náboj, který měl výrazně tenční stěny než klasické kanónové střely (což snižovalo střepinový účinek), nicméně díky materiálu si udržel svou pevnost a navíc umožňoval užívání výrazně větší výbušné náplně. Střelivo Minengeschoß ráže 20 mm proto neslo 18-20 gramů pentaerythrittetranitrátu (PETN), velmi silné výbušniny. Pro srovnání - běžné druhy tříštivotrhavé munice nesly pouze 6-10 gramů.

Nový druh munice vyžadoval i nový typ roznětky. Kdyby byla munice Minengeschoß vybavena klasickým kontaktním zapalovačem, jež se aktivoval při dopadu na cíl, velká část síly exploze by se jednoduše rozptýlila v okolním vzduchu, a účinek na cíl by byl kvůli slabé fragmentaci jen velmi malý. Nové střelivo proto disponovalo zpožděnou roznětkou, která odpálila výbušnou náplň až poté, co střela pronikla potahem trupu a zhruba ze dvou třetin se nacházela uvnitř cíle. Následná exploze zvětšené náplně pak doslova vytrhávala kusy konstrukce z cíle, a vytvářela velké otvory v konstrukci nepřátelského stroje, jež působily vážné problémy s říditelností a aerodynamikou. Pokud navíc byla kadence zbraně dostatečně vysoká, druhý náboj Minengeschoß mohl vletět do otvoru vytvořeného předchozí střelou, a explodovat ještě hlouběji v cíli, čímž se už tak silné poškození ještě více zvyšovalo. Toto byl případ zvláště kanónů MG 151/20, které dosahovaly kadence až 750 ran za minutu, a byly tedy schopné vypálit zhruba 12 ran za vteřinu - v kombinaci s Minengeschoß to znamenalo, že tento kanón byl schopen doslova utrhávat křídla, snadno trhal ovládací plochy a ničil lanka řízení. Zvláště efektivní byla tato munice při zásahu palivových nádrží, které byly výbuchem náplně roztrženy, a vysoce hořlavé letecko palivo se často vznítilo.

30mm kanón Mk 108

Střelivo Minengeschoß bylo následně zavedeno jako standardní výbušná munice pro německé 20 mm kanóny. Oproti standardním třištivým střelám byla Minengeschoß lehčí, a aby tuto munici mohly kanóny MG FF užívat, musel být modifikován jejich závěrový mechanismus. Takto upravené zbraně byly označené MG FF/M, a od léta 1940 byly instalovány do strojů jako Messerschmitt Bf 110 C-4 a Bf 109 E-4. Když pak začaly být MG FF nahrazovány modernějšími MG 151/20, munice Minengeschoß byla vyvinuta i pro ně. Kombinace velkého ničivého účinku v kombinaci s větší kadencí zbraně následně tvořila z MG 151/20 velmi silnou leteckou zbraň. Během střetů s americkými těžkými bombardéry B-17 bylo zjištěno, že v průměru stačilo na zničení jedné B-17 (které byly proslulé svou odolností) 15-20 zásahů municí Minengeschoß - to představuje jen o něco málo více než jednovteřinová dávka z jednoho kanónu MG 151/20. Tato hodnota platila při útoku zezadu, kdežto při čelním útoku, kdy němečtí piloti mířili především na kokpit bombardérů, stačilo k sestřelu obvykle pouze 4-5 zásahů. Smrtící účinek těchto kanónů byl ještě umocněn instalací více zbraní. Například specializované verze stíhačky Focke-Wulf Fw 190 mohly nést až šest kanónů MG 151/20 - tato výzbroj je dostupná i ve War Thunderu na stroji Fw 190 A-5/U2 po vyzkoumání kanónových gondol se čtyřmi kanóny MG 151/20.

Když byly do výzbroje zařazeny kanóny MK 108 a MK 103 ráže 30 mm, munice Minengeschoß byla vyvinuta i pro ně. Tato munice měla vskutku obrovskou výbušnou náplň - původní střela Ausf.A s plochou špičkou nesla až 85 gramů PETN společně s přídavkem hexagonu pro vyšší trhavý účinek. Pozdější verze Ausf.C již měla klasickou špici a menší náplň, stále ale obsahovala 72 gramů vysoce účinné výbušniny. Jen pro srovnání - moderní vysoce explozivní zápalná munice PGU-13/B, užívaná kanónem GAU-8 Avenger (výzbroj letounů A-10), nese "pouze" 58 gramů náplně. Při pohledu na čiré množství výbušniny nebylo divu, že ke zničení těžkého bombardéru bylo zapotřebí sotva 3-4 zásahů, zatímco pro stíhačku byl smrtící zpravidla jediný zásah.

Nákres kanónu Mk 103

S postupem války byly vyvinuty dokonce ještě větší Minengeschoß náboje. Kanón BK 3,7 ráže 37 mm, jež byl užíván v protitankové roli na letounech Ju 87 G a Hs 129, mohl používat střelu Minengeschoß, jež nesla celých 220 gramů výbušné náplně. Střelivo 50x420R mm pro kanón BK 5 ráže 50 mm (tvořící výzbroj například letounu Me 410 A-1/U4, dostupného ve War Thunderu), pak neslo dokonce až 350 gramů explozivní náplně - s takovým množstvím výbušniny byl jediný zásah více než dostačující ke zničení jakéhokoliv letounu té doby.

Po konci války se střelivem Minengeschoß inspirovalo mnoho zemí, a koncept střeliva byl užit při vývoji nové generace leteckých kanónů. Například munice pro britský kanón ADEN ráže 30 mm je střelivu Minengeschoß velmi podobná, a stejným případem je i francouzský kanón DEFA stejné ráže. Střelivo Minengeschoß lze vyzkoušet i ve War Thunderu, kde je běžnou součástí německých nábojových pásů v kombinaci se širokou škálou průbojných zápalných či tříštivých trasovacích střel.