North American P-51 Mustang, jedna z nejvíce legendárních stíhaček celé historie letectví, má své kořeny v roce 1938. V té době Velká Británie, rychle zbrojící na nadcházející válku, požádala Američany o zahájení výroby a dodávek stíhaček americké výroby pro potřeby RAF. V té době ale byl výběr velmi omezený a jedinou možností, splňující evropské standardy, byl stroj Curtiss P-40 Tomahawk. Jeho exportní verze, známá jako Hawk 81, tak začala být vyráběna, nicméně továrna Curtiss-Wright byla velmi vytížena produkcí pro USAAF, a dodávky pro RAF proto byly jen velmi omezené. Ve snaze zvýšit produkci Hawků 81 byla o výrobu tohoto typu požádána továrna North American Aviation (NAA), jež v té době měla výrobní kapacity z větší částí nevyužité. Když ale britská nákupčí komise požádali prezidenta NAA, Jamese "Dutche" Kindelberga, zda by jeho továrna nezačala vyrábět licenční Tomahawky, Kindelberg odvětil, že jeho firma vytvoří lepší stíhačku se stejným motorem jako Tomahawk, a to za kratší dobu, než by trvalo zahájení výroby Tomahawků. Členové britské delegace tento návrh přijali a formulovali specifikaci, podle které měl být nový letoun poháněn řadovým motorem Allison V-1710, a měl nést výzbroj čtveřice kulometů ráže .303 (7,7 mm).

375. stíhací peruť P-51D-5-NA Mustang

Výsledkem práce byl prototyp NA-73X, poháněný motorem Allison V-1710-37 o maximálním výkonu 1500 koní, jež byl dokončen v září 1940. Konstrukce letounu byla konvenční, nicméně zahrnovala i dvě technologické novinky. První byl speciálně konstruovaný chladič, využívající tzv. Meredithova efektu, při kterém je ohřátý vzduch z chladiče využit jako menší přídavný tah. Druhou, známější novinkou, bylo křídlo s laminárním profilem, které výrazně snižovalo aerodynamický odpor a umožňovalo dosahovat vyšších rychlostí než klasické křídlo. Stroj nesl na tu dobu nevídané množství paliva, zajišťující velmi dlouhý dolet, a byl stavěn kompletně z hliníku, což výrazně snižovalo hmotnost. 26. října 1940 letoun poprvé vzlétl - 149 dní po zadání kontraktu. Stroj nesl čtyři kulomety - dva v křídle a dva synchronizované v nose letounu, montované pod motorem a pálící skrze vrtuli, a dosahoval dobrých výkonů.Ještě před prvním vzletem, v září 1940, byla zadána objednávka na 300 sériových letounů, nesoucích název Mustang Mk.I. Dva prototypy byly dodány i americkému letectvu, které jej přeznačilo na XP-51. V britských službách Mustangy Mk.I sloužily spíše jako průzkumné a bitevní stroje než stíhačky, což byla zapříčiněno jednostupňovým turbodmychadlem motoru Allison, výrazně snižujícím výkony ve větších výškách. Na svou nejslavnější roli ale Mustangy teprve čekaly.

V lednu 1943 byla na konferenci v Casablance byla představena koncepce nepřetržité bombardovací kampaně, kdy těžce vyzbrojené bombardéry USAAF měly provádět nálety ve dne, zatímco bombardéry RAF měly útočit v noci. Tento koncept byl uveden do praxe, a spojenecké bombardovací svazy se tak "střídaly" nad Německem dnem i nocí. Většina stíhaček Luftwaffe byla v té době dislokována na východní frontě, nicméně jak se počty náletů zvyšovaly, Němci rychle převeleli velké množství stíhaček zpět na domácí frontu. Američané v té době zastávali názor, že těžce vyzbrojené bombardéry nepotřebují stíhací ochranu, neboť jejich obranná výzbroj je proti stíhačkám postačující. Luftwaffe ale tento názor rozmetala - svazy neeskortovaných bombardérů B-17 se stávaly snadnou kořistí, a ztráty děsivě narůstaly. Jen během druhého náletu na Schweinfurt bylo zničeno 77 bombardérů z celkového počtu 291 strojů, většina z toho padla za oběť zbraním německých stíhaček. Američané tehdy měli k dispozici stíhačky Republic P-47 Thunderbolt a Lockheed P-38 Lightning. Thunderbolty ale i s přídavnými nádržemi postrádaly dostatek paliva pro eskortu bombardérů do německého vnitrozemí, kdežto Lightningy nebyly dostatečně obratné, aby mohly čelit německým stíhačkám. Volba nové eskortní stíhačky nakonec padla právě na P-51 Mustang.

Mustang byl do služby u USAAF zaveden v roce 1942 pod označením P-51A. Jeho největší problém, nízké výkony ve výškách, byl továrnou NAA aktivně řešen, a snahy o vylepšení výkonů nakonec vyústily v montáž nové pohonné jednotky - řadového dvanáctiválce Packard V-1650 o výkonu 1280 koní, což byl licenčně vyráběný britský motor Rolls-Royce Merlin. Tato varianta, označená jako P-51B, měla oproti P-51A drasticky zvýšené výkony ve výškách, a teprve s novým motorem ukázala na obrovský potenciál stroje. Letoun ve výšce 7300 metrů dosahoval maximální rychlosti až 703 km/h, a v kombinaci s velmi dlouhým doletem se z něj stala jasná volba pro roli nové eskortní stíhačky. S přídavnými nádržemi pod křídly měl stroj dolet 2755 km, což postačovalo pro doprovod bombardérů po celou dobu jejich letu. Výzbroj byla pozměněna na čtyři kulomety AN/M2 ráže .50 (12,7 mm), u definitivní verze P-51D se pak ustálila výzbroj na šest kulometů AN/M2 a letoun obdržel nový kapkovitý překryt kabiny, jež poskytoval pilotovi skvělý výhled do všech stran. S novou zbraní v ruce tak mohli Spojenci počátkem roku 1944 obnovit denní nálety, jež byly kvůli těžkým ztrátám původně přerušeny.

Stíhačky P-47 a P-38 nyní doprovázely bombardéry v počátečních fázích letu, a ve chvíli, kdy byly nuceny se vrátit zpět kvůli nedostatku paliva, je vystřídaly Mustangy. Piloti Luftwaffe, kteří předtím často prostě počkali, dokud se americké eskortní stíhačky neobrátí domovu a poté útočili na osamocené bombardéry, nyní museli čelit Mustangům, jež se ukázaly být více než důstojným soupeřem jakémukoliv německému typu. Dvojmotorové stíhačky, jako například Messerschmitt Bf 110, či Messerschmitt Me 410, nesoucí těžkou výzbroj, byly pro Mustangy snadnou kořistí, a brzy byly staženy do rolí nočních stíhaček. Jednomotorové stíhačky Focke-Wulf Fw 190 trpěly ve velkých výškách ztrátou výkonu, a zvláště těžce vyzbrojené verze Fw 190A-8 "Sturmbock", nesoucí těžkou výzbroj a mohutné pancéřování jako ochranu proti palubním střelcům USAAF, nebyly pro Mustangy žádným soupeřem. Messerschmitty Bf 109, tvořící páteř stíhacích sil Luftwaffe, sice dokázaly ve velkých výškách s Mustangem držet krok a být vyrovnaným soupeřem, nicméně jejich základní výzbroj byla nedostatečná proti bombardérům, a v případě podvěšení kanónových gondol se výkony citelně snižovaly. Mustangy tak byly schopné působit stíhačkám Luftwaffe vážné ztráty, a Němci museli přejít k nové taktice - jednoho hromadného čelního útoku na bombardéry. Tato taktika byla účinná, neboť Mustangy, letící v těsné blízkosti bombardérů, měly jen málo času na reakci. Američané ale brzy našli odpověď, a začali vysílat roje Mustangů napřed podél trasy bombardérů s úmyslem zachytit německé stíhačky ještě před tím, než zaútočí na bombardéry. Němci se pokoušeli této taktice čelit tím, že těžce vyzbrojené Fw 190 A-8 Sturmbock byly eskortovány lehčími Bf 109, nicméně Mustangy tyto formace rozbíjely dlouho před kontaktem s bombardéry. Německé ztráty rychle narůstaly, a když v únoru 1944 začaly stíhačky USAAF útočit na letiště Luftwaffe, Spojenci definitivně získali vzdušnou převahu nad Evropou. Je uváděno, že Luftwaffe během jediného týdne poté, co Mustangy začaly létat před formacemi bombardér, ztratila 17% svých pilotů v oblasti. Ke konci války se snažili Němci Mustangům čelit pomocí proudových letounů Messerschmitt Me 262 či raketových Me 163 Komet. Komety se paradoxně ukázaly být nebezpečnější pro samotné Němce, než pro Spojence vinou svého vysoce explozivního paliva, Me 262 ale byly výrazně rychlejší než Mustangy a dokázaly jim snadni unikat. Trpěly ale nespolehlivými motory, bylo jich dostupné jen malé množství, a byly velmi zranitelné během přistání. K úspěchu Mustangů pak hlavně v závěru války přispěl fakt, že Luftwaffe čím dál tím více trpěla vážnými nedostatky paliva, náhradních dílů a hlavně zkušených pilotů. Američané oproti tomu doslova chrlili Mustangy i piloty do nich, a v kombinaci s příchodem gyroskopických zaměřovačů K-14 do Mustangů, výrazně zvyšujících přesnost palby drželi nejen kvantitativní, ale i kvalitativní převahu. Koncem války pak byla vyvinuta odlehčená varianta P-51H, jež měla výkon motoru zvýšený na 2200 koní a dosahovala ve výšce maximální rychlosti až 788 km/h, což z něj činilo suverénně nejrychlejší spojeneckou pístovou stíhačku, jež se ale bohužel již nedočkala bojového nasazení.

308. stíhací peruť P-51D-5-NA Mustang

Do konce války Mustangy nad Evropou odlétaly přes 213 000 bojových misí, a všechny perutě s Mustangy si na konci války nárokovaly téměř 5 000 německých letadel zničených ve vzduchu a dalších více než 4 000 na zemi při vlastních ztrátách nějakých 2 500 Mustangů. Dočkaly se nasazení i na pacifickém válčišti, kde eskortovaly bombardéry Boeing B-29 Superfortress při jejich náletech na japonské mateřské ostrovy. Po konci války pak byly Mustangy ponechány ve službě, aby se následně účastnily Korejské války v roli stíhacích bombardérů, vyzbrojených bombami a raketami, které díky svému doletu mohly útočit i na cíle hluboko ve vnitrozemí Koreje, kam by proudové letouny Lockheed F-80, první operačně nasazené americké proudové stíhačky, neměly šanci doletět. Je ovšem nutné zmínit, že k těmto úkolům nebyly Mustangy nejvhodnější hlavně kvůli velké zranitelnosti svých vodou chlazených motorů protileteckou palbou. S příchodem proudových letounů byly následně Mustangy během padesátých let vyřazovány, a poslední Mustang opustil aktivní službu koncem roku 1956. Ve službě jiných států ale operačně létaly ještě mnoho let poté, a poslední zemí, která Mustangy definitivně vyřadila ze služby, byla Dominikánská republika, jež P-51 provozovala až do roku 1984.

Celkem bylo vyrobeno přes 15 000 Mustangů všech verzí, které si našly cestu do více než 25 zemí. Mnoho letounů se zachovalo do současnosti, a velké množství z nich je drženo v letuschopném stavu a dodnes se účastní i vzdušných závodů, jako například tradičního Reno Air Race.

Co se hry týče, podíváme se na variantu P-51D-5, první Mustang, na který při svém postupu narazíte. Jedná se o stroj IV. úrovně s BR 5.0 v realistických bitvách. Herním stylem se Mustang nijak nevymyká většině amerického stromu - je rovněž závislý na rychlosti, neboť zatímco při nízkých rychlostech se jeho obratnost velmi snižuje, při vysokých rychlostech se jedná o velmi dobře ovladatelný letoun. Stejně jako jeho reálný protějšek, i ve hře se pak P-51 cítí nejlépe ve velkých výškách, odkud může provádět rychlé útoky typu Boom-and-Zoom s využitím výborné retence energie a schopností vydržet velké přetížení. Platí tedy, že při hře s Mustangem je velmi důležité dbát na to, aby hráč měl dostatek výšky a dostatek rychlosti. Stoupavost Mustangu není zrovna raketová, doporučujeme proto stoupat po začátku bitvy stranou a trpělivě nabrat dostatečnou výšku, než se vydáte do oblasti, kde probíhají boje. Rovněž doporučujeme setrvat při manévrových soubojích ve vertikální rovině, kde Mustang exceluje. V horizontální rovině totiž při prudkých zatáčkách rychle ztrácí rychlost, a nemá tak šanci proti japonským či britským vysoce obratným letounům typu Spitfire či A6M Zero.

Výzbroj Mustangu může na dané úrovni ve srovnání s kanónovou výzbrojí drtivé většiny soupeřů vypadat nedostatečně, nicméně menší ničivá síla šesti kulometů AN/M2 ráže 12,7 mm je kompenzována kadencí, a hlavně přístupem k průrazné zápalné trasovací munici API-T, jež velmi často způsobí, že váš soupeř se ocitne v plamenech. Kulomety jsou montovány v křídlech, hráč proto musí dbát na střelbu na vzdálenost soustřelu zbraní, aby maximalizoval palebnou sílu. Zásoba nábojů činí 2080 střel, což není málo. I tak ale důrazně doporučujeme sledovat stav munice, aby se vaše zbraně neoctly "na suchu" v tu nejhorší možnou chvíli.

Celkově vzato je P-51 Mustang velmi efektivním strojem, se kterým se každý americký pilot bude cítit ve své kůži. Se svým vynikajícím chováním ve vysokých rychlostech, skvělou retencí energie a solidní palebnou silou je to letoun, se kterým je třeba počítat. Pokud pak s Mustangem setrváte, dovede vás k prvním americkým proudovým strojům - Lockheedu P-80A a poté i F-80C, odkud budete moci zamířit až k vrcholu stromu - stíhačkám F-86 Sabre.

War Thunder tým (autor: Adam Lisiewicz)

K videu jsou dostupné české titulky (v pravém dolním rohu).

Uvidíme se na obloze