Historická kamufláž bulharské Bf 109 G-6, vytvořená hráčem SkyPainter303 | stáhněte si jí zde

Pokud bychom měli pátrat po kořenech bulharského letectva (Военновъздушни сили, zkratka BBC), dostali bychom se až do roku 1892, kdy dva bulharští armádní poručíci na Plovdivském mezinárodním veletrhu vzlétli v horkovzdušném balónu. Tento čin inspiroval bulharský generální štáb k vytvoření vlastní balónové flotily. Poté, co byl na Císařskou leteckou školu v Petrohradu přijat bulharský poručík Vasil Zlatarov, aby se zde naučil létat s balóny a vzducholoděmi, bylo 20. dubna 1906 založeno Vzduchoplavecké oddělení (bulharský název "Vazduhoplavatelno Otdelenie"), jež mělo pro armádní účely provozovat lety pozorovacích balónů. Poručík Zlatarov byl po dokončení zmíněné školy jmenován prvním velitelem této organizace a na základě plánů zakoupených od Rusů zkonstruoval první bulharský balón, pojmenovaný Sofia-1.
 

Bulharský He 51 s insignií vzdušných sil z roku 1937 do 1941

V roce 1910 byl bulharské vládě předveden upravený letoun Farman III, po čemž padlo rozhodnutí zakoupit pro Bulharsko i stroje těžší než vzduch. Třináct důstojníků bylo počátkem roku 1912 vysláno do Francie za účelem řádného pilotního výcviku, byla zadána objednávka na pět francouzských, britských a německých letadel, a ještě ten rok do Bulharska dorazil první letoun těžší než vzduch - francouzský Blériot XXI, se kterým 13. října 1912 pilot Simeon Petrov poprvé v historii země přeletěl celé území Bulharska.
 

Během První a Druhé balkánské války, kdy Bulhaři společně se Srbskem, Řeckem, Černou horou a arménskými dobrovolníky stáli proti silám Osmanské říše, bulharští piloti odlétali své první operační mise, z nichž ta úplně první připadal na 16. říjen 1912, kdy Radul Milkov a Prodan Tarakčijev provedly v letounu Albatros F.2 průzkumný let nad Adrianopolí. I další operace bulharských vzdušných sil byly primárně průzkumné, došlo ovšem i na bombardovací lety (první bombardování bylo provedeno 17. listopadu 1912) a shazování letáků - to bylo Bulhary uskutečněno vůbec poprvé v historii létání. Během tohoto období byly Bulharské vzdušné sbory zvětšeny na celkem tři letecké čety.

Do 1. světové války se Bulharské království zapojilo 4. října 1915 jako člen Centrálních mocností. Bulhaři pravidelně dostávali dodávky strojů z Německa - šlo hlavně o průzkumné letouny LVG B.II, Albatros C.III a DFW C.V, později pak i stíhačky Fokker E.III, Fokker D.VII a Roland D.II/D.III. S těmito letouny Bulhaři prováděli podporu postupujících pozemních vojsk a jejich letectvo postupně narůstalo i přes ofenzivní akce Spojenců. Jediná bulharská vzdušná jednotka, První letecká sekce, odlétala během konfliktu 255 operačních misí, celou tu dobu ale stála proti výrazné převaze čtyř spojeneckých perutí v oblasti, které Bulhary převyšovaly výcvikem i kvalitou letounů.

V říjnu 1918 bulharský car vydal Královský akt demobilizace, kterým bylo vojenské i námořní letectvo reorganizováno do mírové podoby. 27. listopadu 1919 pak byla ve francouzském Neuilly-sur-Seine podepsána smlouva, podle které nesmělo Bulharské království po dalších 20 let provozovat žádné vojenské letouny, balóny či vzducholodě, a ty stávající musí být pod dohledem vítězných mocností zničeny na letišti v Božurište. Prakticky celé bulharské letectvo bylo takřka přes noc vymazáno z povrchu zemského, nicméně malé množství strojů se podařilo ukrýt v okolních vesnicích. Takto bylo zachráněno zhruba osm letounů a malý počet leteckých motorů. Bulhaři se v následujících letech snažili zákaz vlastnění vojenského letectva obejít založením Četnické vzdušné sekce, to ale bylo vystaveno tvrdému odporu Spojenců a jednotka musela být rozpuštěna. Letecká sekce ministerstva železnic, pošty a telegrafů se ale již ujala a zachráněná letadla dál létala jako civilní a poštovní stroje.

V červenci 1923 Bulharsko ratifikovalo Mezinárodní smlouvu o civilním létání a hned následující rok zakoupilo nová letadla Caudron.C59, Bristol 29 Tourer či hydroplány Avro 522. V této době vznikl i první pokus o letoun domácí výroby - stroj nazvaný Grigorov-1 ale byl ztracen během bouřky. Během dvacátých a třicátých let příliv zahraničních letounl pokračoval. Kromě domácích průzkumných letadel DAR-1 tak Bulhaři provozovali letouny jako Potez XVII, Macchi 2000/18, Henriot XD.14 či československé Letovy Š.18.
 

Původní lehký bombardér Dar 10 z roku 1938.

Na konci třicátých let, kdy definitivně vypršela platnost smlouvy z Neuilly-sur-Seine, prodělalo bulharské letectvo rozsáhlou rekonstrukci a reorganizaci. V roce 1937 tak Bulhaři zařadili do výzbroje německé stíhačky Arado Ar 65 a Heinkel He 51, stejně tak jako bombardéry Dornier Do 11 a průzkumné stroje Heinkel He 45B. Později byly od Polska zakoupeny stíhačky PZL P.24 a lehké bombardéry PZL P.43, a když Německo v roce 1939 obsadilo Československo, Bulhaři využili příležitosti a nakoupili velké množství v té době relativně moderních československých letounů - téměř 80 dvojplošných stíhaček Avia B.534, přes třicet bombardérů Avia B.71 (licenčně vyráběné sovětské Tupolevy SB) a dále bombardéry Bloch MB.200 a průzkumné/lehké bitevní Letovy Š.328.
 

Po vypuknutí 2. světové války Bulhaři podpisem Tripartity oficiálně do konfliktu vstoupili 1. března 1941 na straně Osy, ještě předtím ale byla z Německa doručena dodávka moderních stíhaček Messerschmitt Bf 109 E-4, bombardérů Dornier Do 17 M/P a určité množství spojovacích, průzkumných a lehkých užitkových letounů Bf 108 a Arado Ar 96 B-2. Po kvantitativní stránce ale Bulharsko postrádalo dostatek stíhaček, které navíc byly vyjma strojů Bf 109 zastaralé či zastarávající. Země navíc neměla prakticky žádnou protiletadlovou obranu a to, že je jí potřeba, ukázal 6. dubna 1941 nálet jugoslávských Dornierů Do 17 na město Kjuštendil, po kterém následovaly nálety ze strany britské RAF, vedené ze základen v Řecku. Nálety skončily až poté, co na základě dohody s Německem území Řecka i Jugoslávie obsadila bulharská armáda, zároveň s tím Němci poskytli Bulharům několik radarů typu Freya a množství protileteckých zbraní. Dodávky materiálu se ale začaly zadrhávat, když se Bulharsko i přes formální vyhlášení války proti Spojencům odmítlo podílet se na útoku proti SSSR, jež v rámci operace Barbarossa započal 22. června 1941. V té době se tak akce BBC omezily na námořní patroly letounů Š.328 nad Černým mořem a protiponorkové patroly nad Egejským mořem, prováděné stroji Do 17M a Avia B.71. Když ale začaly americké bombardéry útočit na ropná pole v Ploješti, bulharští piloti nezaháleli a na stroje USAAF útočily, když přelétaly nad bulharským územím. Nejúspěšnějším pilotem se stal kapitán Stojan Stojanov, jež dosáhl celkem čtrnácti potvrzených sestřelů.
 

V září 1944 Bulharsko opustilo síly Osy a přidalo se na stranu Spojenců. To však netrvalo dlouho, neboť země připadla pod sovětskou sféru vlivu. To šlo vidět i na případu letectva (přejmenovaného na Bulharské vojensko-vzdušné síly, BVVS) jež přijalo sovětskou operační doktrínu „hluboké bitvy“ a začalo dostávat dodávky sovětských letounů společně s instruktory. První dodávky dorazily krátce po konci války a sestávaly se z bitevníků Iljušin Il-2 Šturmovik a Iljušin Il-10, a bombardérů Tupolev Tu-2. V roce 1955 začali Bulhaři dostávat své první proudové stroje, jmenovitě šlo o MiGy-15, MiGy-17 a později i MiGy-19, doplněné zásilkou bombardérů Iljušin Il-28 a prvních helikoptér Mil Mi-1. Během studené války pokračovaly programy modernizace, během kterých BVVS obdržela letouny jako bitevní Suchoj Su-25K/KUB , stíhací bombardéry Suchoj Su-22M4/UM-3 a stíhačky MiG-21, MiG-29 a MiG-23. BVVS se tak mohla opřít o více než 400 moderních strojů. Po konci studené války a pádu Železné opony ale byl tento počet drasticky redukován na zhruba polovinu.
 

V současnosti BBC stále ještě vlastní určité množství ex-sovětských typů letadel, mnohá z nich ale nejsou kvůli špatnému technickému stavu a stáří letuschopná. Bulhaři sice plánují vyřadit všechny sovětské typy, a ponechat ve službě pouze nedávno modernizované stíhačky MiG-29S/MiG-29UB, špatná finanční situace ale tyto snahy zpomaluje. Stále tak vlastní stíhačky MiG-21 verzí -21bis a -21UM, stejně jako modernizované bitevníky Su-25. U transportních perutí létají letouny Antonov An-24, An-26 a An-30 společně s československými Lety L-410 Turbolet. Kromě jiných typů pak Bulhaři s jednotkou NATO Heavy Airlift Wing, umístěné na základně Papá v Maďarsku, sdílejí trojici těžkých transportních letounů C-17 Globemaster III. Vrtulníková flotila je tvořena ex-sovětskými bitevními helikoptérami Mil Mi-25 (exportní Mi-24D) a Mi-35 (exportní Mi-24V), transportními Mi-17 a francouzskými, americkými a italskými typy jako Agusta Westland AW109, Bell 206 JetRanger či Eurocopter AS 532 Cougar. V nedávné době rovněž BBC zadalo objednávku na pětici bezpilotních letounů RQ-4 Global Hawk.
 

V jedné z následujících aktualizací pro vás implementujeme bulharský emblém vzdušných sil z roku 1941 až 1944:

War Thunder tým