Pováleční historici často kritizují nečinnost Velké Británie a Francie, které podle nich jen nečinně přihlížely, jak 1. září 1939 Německo útočí na Polsko a nezadržitelně se valí vpřed do polského vnitrozemí. Málokdo ale ví, že Francie jen pár dní po začátku 2. světové války provedla pozemní ofenzivu na německé území, jež měla za úkol donutit Hitlera, aby zastavil ničivý blitzkrieg a stáhl svá vojska z polského území. Operace je dnes známa pod názvem Sárská ofenziva.

Devatenáctého května 1939 byla v Paříži podepsán polsko-francouzský spojenecký akt mezi velitelem francouzské armády, generálem Mauricem Gamelinem, a polským ministrem války, generálem Tadeuszem Kasprzyckim. Smlouva obsahovala dodávku padesáti tanků Renault R35 do Polska a zároveň obě země zavazovala k tomu, že pokud bude jedna vojensky napadena, druhá jí neprodleně přispěchá na pomoc. Smlouva nicméně byla uzavřena mezi dvěma armádami a ne mezi dvěma státy, a vyžadovala i smlouvu politickou, bez které byla nevymahatelná. Jelikož se pak Francouzi chytili každé příležitosti, jež se jim naskytla k udržení se mimo válku, francouzská vláda s podpisem této smlouvy otálela až do 4. září, kdy už se Polsko tři dny nacházelo ve válce s Němci. Až teprve pak se konečně Francie odhodlala k činu, byť velice neochotně.
 

Podle plánu mělo být do útoku na německou půdu vrhnuto až 40 pěších divizí a 2400 tanků, podporovaných masivní dělostřeleckou palbou. Do čela této síly se postavili generálové Gamelin a André-Gaston Préletat. Tato síla měla překročit východní hranice Německa, dojít až k Siegfriedově linii, překonat jí a provést průzkum bojem německé obrany. Již při mobilizaci se ale ukázalo, že francouzská armáda je špatně připravena na válečný konflikt. Německá armáda byla moderně vyzbrojena a disponovala velkým počtem tanků (z nemalé části posíleným i díky československým strojům zkonfiskovaným při okupaci ČSR) i letadel; díky tomu byl wehrmacht velmi mobilní silou. Oproti tomu Francouzi měli letadel jen velmi málo a lpěla na zastaralých postupech - tanky byly vnímány jen jako podpora pěchoty a nikoliv jako samostatná zbraň, zatímco například dělostřelectvo mělo fungovat jako statické.

Sedmého září, tři dny po vyhlášení války Německu, byl zahájen ambiciózní frontální útok z iniciativy 4. pěší divize. Během tří dní francouzští vojáci dosáhli všech svých cílů a postoupili zhruba 8 kilometrů do vnitrozemí, kde obsadili několik prázdných německých vesnic poté, co byli němečtí civilisté evakuováni. O obranu východní hranice Německa se měla postarat 1. armáda wehrmachtu pod velením generála Erwina von Witzlebena. 17 pěších divizí ale bylo jen slabě vyzbrojeno, z toho deset tvořili rezervisté. Witzleben, který rovněž disponoval jen skrovným dělostřelectvem, byl proto nucen vyhýbat se otevřenému střetnutí a omezit aktivity svých vojsk na zdržovací boje. Strategická území ve směru francouzskému postupu nicméně byla silně zaminována. Francouzi se zde měli setkat s takzvanou skákavou S-minou. Ta byla naplněna malými ocelovými kuličkami, při aktivaci byla vymrštěna do vzduchu a následně explodovala. Kuličky se přitom rozlétly rychlostí kulky do všech stran a zabily každého vojáka v okruhu dvaceti metrů. Na francouzské tanky zase čekaly protitankové miny Teller - slavné talířové miny, které obsahovaly 5,5 kilogramu výbušniny TNT a dokázaly explozí znehybnit či úplně zničit jakékoliv obrněné vozidlo.
 

Byly to právě miny, které si vyžádaly první ztráty na straně Francouzů. Pár kilometrů od Bliesbrücku byla minami vyřazena čtveřice tanků Renault R35 a začaly se množit zranění a ztráty mezi pěchotou, která byla nucena postupovat minami zamořeným terénem. Německá armáda podnikla jen jednu ofenzivní akci - protiútok z 10. září, při kterém byla znovu obsazena vesnice Apach a kterou Francouzi brzy dobyli zpět. Postup se ale neustále zpomaloval, ať už kvůli minám, zdržovací taktice Němců či špatné mobilitě francouzské armády. Postup se nakonec zastavil u Warndtského lesa, který představoval nějakých osm kilometrů čtverečních plných min. Útok plných 40 francouzských divizí se nakonec nikdy neuskutečnil a polovičatý pokus o překonání těžce opevněné Siegfriedovy linie skončil neúspěchem. 12. září pak bylo rozhodnuto, že všechny ofenzivní akce okamžitě ustanou a francouzská armáda se nepřiblíží k Siegfriedově linii blíže než na 1 km.
 

Na nebi se mezitím francouzské letectvo Armée de l'Air potýkalo s německou Luftwaffe a postupně ztrácelo vzdušnou převahu. Nejrozšířenějším francouzským stíhacím letounem v té době byl Morane-Saulnier MS.406 - velmi obratná a robustní stíhačka schopná snést těžká poškození, jež byla mezi piloty velmi oblíbena. Stála ale proti moderním Messerschmittům Bf 109 E-3 z řad Luftwaffe, které jí překonávaly výrazně vyššími výkony a silnější výzbrojí. Během Sárské ofenzivy pozbyli Francouzi dva stroje MS.406 sestřelené v soubojích s německými letci. Oba piloti zahynuli.

Francouzi sice absolutně nedosáhli svého vojenského cíle, ale ani to jim nezabránilo ujišťovat Poláky, že ofenziva se uskuteční. Ve skutečnosti se ale takřka měsíc nic nedělo a 30. září byl vydán rozkaz k začátku stahování francouzských sil z německého území. Francouzští ženisté během ústupu podminovali mnoho mostů a vybudovali protitankové zátarasy u vesnic obsazených Francouzi. V noci z 16. na 17. října wehrmacht, posílen o vojáky, jež se vrátili z polského tažení, podnikl protiútok a rychle znovu získal celé území, dobyté Francouzi, kteří se mezitím již téměř kompletně stáhli zpět za hranice. Poslední francouzští vojáci se pak vrátili 24. října.

Celkově nelze než Sárskou ofenzivu nazvat jedním velkým divadlem. Cíl operace, tedy zmenšit tlak na Polsko a navázat na sebe německé síly, nebyl splněn a útok všech 40 francouzských divizí, který byl Polákům slibován, se nikdy neuskutečnil. I tak ale zastaralá francouzská armáda ztratila přes 2000 mrtvých, raněných a nemocných vojáků, zatímco Němci přiznali sotva dvě stovky mrtvých a cca 350 raněných. Armády obou států se následně zakopaly - Francouzi obsadili Maginotovu linii, zatímco Němci ještě více opevnili Siegfriedovu linii. Až na občasné dělostřelecké přepady a průzkumné lety se pak na této frontě nic nedělo. Začala tzv. podivná válka, nazývána též jako "Sitzkrieg" ("válka v sedě"). Skončit měla až 10. května 1940, kdy německá armáda zaútočila na neutrální Belgii, Nizozemsko a Lucembursko...
 

War Thunder tým