Od 29. srpna 18:00 do 1. září 04:00 platí následující akce:

+30% RP zisk pro T-28 a Pz.Kpfw. IV Ausf. F1

Získejte až 200 000 SL za splnění následujících úkolů:

Zničte 75 hráčem-řízených pozemních vozidel při použití Pz.Kpfw.IV Ausf. F1

Zničte 75 hráčem-řízených pozemních vozidel při použití T-28

T-28

V druhé polovině dvacátých let 20. století začali stratégové v Sovětském svazu vyvíjet a propracovávat teorii nazvanou „Hloubková bitva“, jež se později stala hlavní válečnou doktrínou. Součástí této teorie byla myšlenka velkých, vysoce mobilních ozbrojených formací, které by byly soustředěny okolo jádra, tvořeného obrněnými vozidly. Pod vlivem tohoto paradigmatu byla následně v roce 1929 na příkaz Revolučního vojenského koncilu SSSR založena nová struktura velení, určená pro motorizované jednotky Rudé armády. Podle teorie „Hloubkové bitvy“ bylo následně nutné vyzbrojit obrněné síly dvěma typy vozidel – těžkými tanky schopnými prorážet nepřátelské obranné linie, a lehčími tanky, které by následně průlom využily k dalšímu manévrování v týlu nepřítele.  Prvními typy, které tak byly určeny přímo pro plnění tohoto úkolu, byly střední tanky T-28 a těžké tanky T-35.

Impulsem k vývoji T-28 byla v roce 1930 návštěva sovětské komise ve Velké Británii, kde jim byl předveden britský vícevěžový tank Vickers A6. Sověti usilovali o nákup tohoto stroje, ale Britové o prodeji nechtěli ani slyšet. Proto musely přijít na řadu fotoaparáty a měřicí přístroje a po návratu do SSSR bylo rozhodnuto o vývoji vlastní konstrukce, vycházející z ukořistěných technických údajů.  Vývojem tanku bylo pověřeno Technické oddělení experimentálních návrhů (OKMO) v leningradské továrně Bolševik, vedení nad projektem pak bylo svěřeno Nikolaji Valentinovičovi Zeitzovi.

Schválený projekt tanku T-28 počítal s hmotností okolo 16 tun, pancířem silným 8-20 mm a výzbrojí jedním 45 mm kanónem v hlavní věži, dvěma kulomety ráže 7,62 mm ve dvou sekundárních věžích a jedním stejným kulometem v zadní části věže. Pohon obstarával upravený americký motor Liberty V-12, v licenci vyráběný jako M-5, o výkonu 400 koní.  Charakteristickým znakem T-28 pak byl elektromotor starající se o horizontální pohon hlavní věže. Prototyp vážil 18 tun a terénní zkoušky prokázaly uspokojivou průchodnost terénem a manévrovatelnost.  T-28 byl proto zadán do sériové výroby. Sériová výroba ale byla pro továrnu Bolševik příliš velkou zátěží, výroba proto byla i s kompletní technickou dokumentací přesunuta do továrny Krasnyj Putilovec, jež byla později přejmenována na továrnu Kirov.

V Krasném Putilovci tamější konstruktéři nadále design vylepšili. Byl změněn tvar hlavní věže a místo 45 mm kanónu byl zabudován kanón KT-28 ráže 76,2 mm s krátkou hlavní. Pancéřování bylo tvořeno kombinací nýtovaných a svařovaných plechů o síle 10-30 mm, o pohon se pak staral benzinový vidlicový dvanáctiválec M-17 o výkonu 500 koní (pro zajímavost – čtveřice stejných motorů poháněla bombardér Tupolev TB-3).  Posádka pak byla tvořena šesti muži – velitelem/střelcem, řidičem, nabíječem, dvěma kulometčíky a radistou/pomocným nabíječem. Hmotnost sériových T-28 pak činila zhruba 25 tun.

Prakticky po celou dobu výroby měl T-28 věž cylindrického tvaru v zájmu standardizace výroby s těžkým tankem T-35. Až teprve ke konci sériové výroby obdržely T-28 věže kónické.  Během výroby rovněž docházelo k větším či menším změnám v konstrukci a vybavení. V roce 1935 obdržely T-28 nové radiostanice 71-TK-2, byl zvýšen počet poklopů na věži z jednoho na dva a série z roku 1938 již disponovaly svařovaným pancířem a novým, účinnějším kanónem L-10 ráže 76,2 mm.

Poprvé byly T-28 operačně nasazeny v roce 1939 během invaze do Polska. Polská armáda se ale v té době nacházela víceméně v troskách a navíc neměla žádné moderní protitankové zbraně. Jediné ztráty, které T-28 v tomto tažení utrpěly, byly způsobeny poruchami a nehodami. O rok později, během Zimní války s Finskem, již ale šlo do tuhého. Finové, vybaveni lepšími protitankovými zbraněmi než Poláci, kladli houževnatý odpor a v kombinaci s obtížným terénem utrpěly jednotky vybavené T-28 citelné ztráty. Většina strojů byla opravitelná, některé T-28 ale i tak byly vyřazeny více než dvanáctkrát. Zkušenosti ze Zimní války byly následně zúročeny u verze T-28E (případně T-28 s ekranami), na které se v továrnách navařovaly ocelové pláty o síle 10-30 mm, jež za cenu menší pohyblivosti dávaly tanku pancéřovou ochranu 20-60 mm.

Když pak v roce 1941 na SSSR zaútočilo Německo, T-28 již sice byly zastaralé, nicméně silou výzbroje a pancéřovou ochranou (platí zvláště pro verzi T-28E) se stále mohly s německými tanky měřit. Německé střemhlavé bombardéry, 88 mm protiletadlové kanóny a poruchy ale měly společně s bojovými ztrátami za následek, že drtivá většina tanků T-28 byla zničena v prvních měsících bojů.

Pz.Kpfw. IV Ausf. F1

Panzerkampfwagen IV Ausf.F1 byl jednou z mnoha modifikací německého tanku PzKpfw IV (případně Sd.Kfz 161), který se vyráběl mezi lety 1937-1945. Z německých tanků jsou nejslavnější hlavně těžké tanky PzKpfw VI Tiger či PzKpfw V Panther, nicméně byly to právě PzKpfw IV, které po celou válku tvořily jádro německých tankových sil. Na podvozku tohoto tanku pak následně vznikla i řada specializovaných vozidel – namátkou jmenujme útočné dělo StuG IV, případně stíhač tanků Jagdpanzer IV.

Dá se říci, že Panzer IV vděčil za svůj vznik Heinzi Guderianovi, legendárnímu stratégovi a průkopníkovi tankového boje.  Ten pro německou armádu požadoval podpůrný tank, jehož hlavní rolí by byla eliminace nepřátelských protitankových děl a opevnění, zatímco tanky PzKpfw III by se staraly o boj s nepřátelskými tanky. Tomuto poslání odpovídala i výzbroj – zatímco Panzery III byly vyzbrojeny 37 mm kanónem, Panzer IV obdržel do vínku krátkou houfnici Kwk 37 L/24 ráže 75 mm. Podvozek měl původně mít odpružení tvořené torzními tyčemi, kvůli snaze o urychlení zavádění tanku do výroby ale nakonec byly Panzery IV stavěny s jednoduchým listovým odpružením. Tank nesl pětičlennou posádku – velitele, střelce, nabíječe, řidiče a radistu, jež zároveň ovládal kulomet umístěný v trupu. Druhý kulomet pak byl spřažen s kanónem.  Nezvyklým prvkem konstrukce byla asymetricky umístěná věž, jež byla o 66,5 mm posunuta doleva, zatímco motor byl posunut o 152,4 mm doprava kvůli poloze hnacího hřídele a elektrického pohonu věže.

První sériová verze, PzKpfw IV Ausf.A, disponovala čelním pancířem silným 14,5 mm na trupu a 20 mm na věži, což poskytovalo ochranu toliko před kulometnou palbou, dělostřeleckými střepinami a malorážovými protitankovými projektily. Oproti tomu verze F1, zavedená do výzbroje v dubnu 1941 a na kterou se zaměříme dále, nesla oproti první sériové verzi řadu modifikací a zlepšení. Předně byla posílena pancéřová ochrana – nyní měl trup i věž pancíř o síle 50 mm zepředu a 30 mm z boků. Pásy byly v zájmu lepší průchodnosti terénem rozšířeny z 360 mm na 400 a byla modifikována hnací i napínací kola. Celková hmotnost tanku tak po všech úpravách vzrostla na 22,3 tuny a o pohon se staral benzinový dvanáctiválec Maybach HL 120 TR o výkonu 300 koní, který tanku uděloval maximální rychlost 42 km/h a operační dojezd 320 km. Sériová výroba verze F1 pak probíhala v továrnách Krupp, VOMAG a Nibelungenwerke, celkem bylo mezi dubnem 1941 a březnem 1942 vyrobeno 471 kusů.

Tanky PzKpfw IV F se účastnily úvodních fází bojů na východní frontě poté, co 22. července 1941 zahájila německá armáda operaci Barbarossa, plán invaze do SSSR. Hlavními uživateli těchto tanků pak byla 3. a 5. pancéřová divize. Pancéřová ochrana Panzerů IV byla dostačující proti sovětským lehkým protitankovým zbraním a kanónům lehkých sovětských tanků ráže 37 nebo 45 mm. Kanón KwK 37, ačkoliv nebyl určen jako protitanková zbraň, byl schopen na při úsťové rychlosti 430 m/s na vzdálenost do 700 m probít 43 mm silný ocelový plát pod úhlem 30 stupňů. To stačilo proti sovětským lehkým obrněncům, když se ale na bojišti začaly objevovat střední tanky T-34 a KV-1, pro Němce to byl šok. Oba sovětské stroje překonávaly palebnou silou a pancéřovou ochranou cokoliv, co mohl wehrmacht vyslat do boje – včetně Panzerů IV. Ta samá situace se opakovala na bojištích severní Afriky, kde byla verze F neschopná překonat těžce pancéřované britské tanky Matilda, případně nově příchozí tanky americké výroby M3 Grant.

Od března 1942 byly proto Panzery IV Ausf.F přezbrojeny kanónem KwK 40 L/43, jež byl schopen na vzdálenost 1000 metrů probít 82 mm pancíře pod úhlem 30 stupňů. Tato nová verze, schopná úspěšně bojovat proti T-34 i KV-1, byla označena jako PzKpfw IV Ausf.F2 a starší verze s krátkým kanónem dostala pro rozlišení označení PzKpfw IV Ausf.F1.  Ačkoliv pak do bojů zasahovaly hlavně Panzery IV vyzbrojené delším kanónem, verze F1 byla užívána až do roku 1944, kdy byla definitivně stažena ze služby.

War Thunder tým