Meziválečné období představovalo dobu plnou inovací pro mnoho letectev po celém světě. Do služby se dostávaly nové typy letounů, taktici promýšleli nové metody vzdušného boje a bylo jasné, že letectvo bude v budoucnu hrát velice důležitou roli v každé armádě, jež se chtěla nazývat armádou moderní. Za zmínku zde ale stojí i rostoucí počet žen, které spojily své životy s létáním. Kvalifikované pilotky létaly ještě před 1. světovou válkou, nicméně až po válce si ženy získaly širší uznání jako plnohodnotné letkyně, mající stejné právo k létání jako kterýkoliv muž. Amy Johnsonová a Amelie Earhartová si svými slavnými činy vydobyly nesmrtelnou slávu a jejich jména rezonovala celým tehdejším západním světem. Tento článek ale nebude o těchto velkých ženách. Tento článek bude o jiné ženě, která sice nebyla tak slavná na Západě, ale o to více si zaslouží titul průkopnice na poli vojenského létání. Řeč je o Marině Raskové.

Marina Michailovna Malininová se narodila 28. března 1912 v Moskvě. Její otec byl učitel hudby a pod jeho vlivem měla Marina během svého dětství ambice stát se operní zpěvačkou. V roce 1919 ale jejího otce na ulici srazil motocykl a on krátce na to na svá zranění zemřel. Malininové rodina se náhle ocitla v tíživé finanční situaci a Marina musela přehodnotit své priority a zaměřit se perspektivnějším směrem. Na střední škole proto studovala chemii a poté, co v roce 1929 odpromovala, začala pracovat v továrně na barviva na pozici chemičky. Tato práce jí umožnila vydělat dostatek peněz na to, aby svou rodinu zabezpečila. Brzy založila rodinu vlastní - vdala se za inženýra Sergeje Raskova a v roce 1930 se novomanželům narodila dcera Táňa. Manželství ale vydrželo jen pět let, v roce 1935 se manželé rozvedli. Rasková si ale místo návratu k dívčímu příjmení ponechala příjmení manželovo.

Zájem o létání začala mít Rasková ještě před rozvodem, konkrétně v roce 1931. V té době získala práci v náborovém oddělení Akademie leteckého inženýrství Nikolaje Žukovského. Zaměstnání v ní probudilo vášeň pro létání a o dva roky později narukovala do sovětského letectva a stala se prvním sovětským navigátorem ženského pohlaví. Ve stejné době zahájila i svůj pilotní výcvik v Moskevském leteckém klubu. Ve světě, který v té době se zájmem sledovat vzestup ikonického ideálu ženy-pilotky, se Rasková stala pilotkou po boku krajanek Poliny Osipenkové a Valentiny Grizodubové - obě byly Ukrajinky a obě pocházely z naprosto odlišných sociálních podmínek. Jejich společné slavné činy měly později mít ohlas po celém SSSR a jejich sláva se dostala i do západního světa.

Největší slávu si trio letkyň získalo v září 1938. Jejich plánem bylo letět z Moskvy do Komsomolsku, tedy prakticky napříč celým sovětským územím, a tím překonat světový rekord pro nepřetržitý dálkový let ženské posádky. Jejich strojem byl upravený experimentální dvojmotorový bombardér Tupolev ANT-37, pojmenovaný "Rodina". Ráno 24. září bylo trio pilotek vyzpovídáno hodnostáři a vyfotografováno pro sovětské noviny, zatímco mechanici dokončovali přípravy jejich letounu. Tyto úpravy zahrnovaly mimo jiné i zavaření hrdel palivových nádrží, což znemožňovalo jakýkoliv pokus o doplnění paliva, což celému pokusu o rekord přidalo na věrohodnosti. Bohužel byly ale nádrže takto neprodyšně uzavřeny po zkouškách motorů večer před startem a již nebyly doplněny. Když tedy tři ženy vzlétly, a Rasková zaujala své místo navigátorky v proskleném nose letounu, ani jedna z nich netušila, že nádrže nejsou plné.

Štěstí se od Raskové posádky odvracelo i nadále. Rasková věděla už před vzletem, že mapy dálného východu Sovětského svazu nejsou ani zdaleka dostatečné pro vzdušnou navigaci, nicméně věřila svému instinktu a umění práce s kompasem a sextantem. Předpověď počasí se ale ukázala jako naprosto nepřesná. Nebe bylo zakryto silnou oblačností a na křídlech letounu se začala tvořit námraza, což způsobilo, že posádka mohla jen těžko držet zadaný kurs. Rasková ale i přes to dokázala dovedně letoun navigovat pomocí střídavého užití různých navigačních technik a využívání těch několika děr v mracích, na které ženy narazily.

Tupolev ANT-37/ DB-2

Stále bojujíce s počasím, dosáhl letoun Rodina v brzkých ranních hodinách 25. září oblasti Komsomolsku. Plánované místo přistání ale bylo zakryto nízkou oblačností kombinovanou se špatnou viditelností. Posádka se proto rozhodla najít alternativní přistávací dráhu, když náhle jejich motory začaly pokašlávat a vynechávat, jak z nádrží zmizely i poslední kapky paliva. Situace byla kritická - jediná vhodná ranvej byla zakryta mraky, nádrže byly suché, obloha byla tmavá a zamračená a k tomu se na trupu Rodiny neustále tvořila vrstva námrazy. Pro Raskovou byla situace nejhorší - uzavřena v proskleném nose letounu byla smrt při případném nouzovém přistání téměř jistá a nebyl zde způsob, jak se za letu dostat dovnitř trupu.

Bez žádných alternativních možností záchrany Rasková opustila stroj na padáku, zatímco Osipenková a Grizodubová s Rodinou nouzově přistály v bažině. Trvalo osm dní, než byly obě zachráněny z místa havárie - letoun byl prakticky neporušen, což bylo samo o sobě svědectví o pilotním umění obou žen. Rasková dopadla hůře. Při přistání si vážně poranila obě nohy a musela se deset dní postarat o sebe sama, než byla nalezena i ona. Všechny tři ženy ale mohlo hřát vědomí, že úkol splnily. Rekord byl překonán a Rasková, Osipenková i Grizodubová byly vyznamenány medailí Hrdiny sovětského svazu, které jim osobně předal sám Stalin. Byly prvními ženami v sovětské historii, které obdržely nejvyšší sovětské vyznamenání.

Rasková si nyní užívala statutu celebrity a hřála se na výsluní Stalinovy přízně. V kombinaci se svým přirozeným charisma proto byla na ideální pozici, aby po napadení SSSR Německem v roce 1941 bojovala za prosazení žen-pilotek v širším měřítku. Poté, co se jí podařilo Stalina přesvědčit, že ženy jsou stejně schopnými bojovnicemi jako muži, byla Rasková pověřena sestavením prvních vzdušných pluků, sestávajících se pouze z žen. Rasková se tehdy objevila i ve vysílání Rádia Moskva, kde apelovala na mladé Sovětky, aby se přidaly k letectvu a bojovaly za svou vlast. Její rekrutační tým byl následně zavalen psanými odpověďmi. Tisíce se žen se zúčastnily pohovorů k přijetí na jedno z míst v třech nových ženských leteckých plucích, každý z nich pak měl sestávat z tří perutí po deseti letadlech. Vybírány byly nejenom letové osádky - i pozemní personál měl být tvořen pouze ženami.

Bombardér Petljakov Pe-2

Po intenzivním výcviku v Engelsu byly ty uchazečky, které prošly výběrem, zařazeny do jedné ze tří jednotek - 586. stíhací letecký pluk, 587. bombardovací letecký pluk a 588. noční bombardovací pluk. Raskové vliv se opět ukázal při výběru strojů - zatímco mnoho frontových perutí s mužským osazenstvem v té době létalo na podmotorovaném a nespolehlivém LaGGu-3, Rasková pro 586. letecký stíhací pluk získala nové výkonné stíhačky Jak-1. Bývalé pilotky tohoto pluku měly následně dosáhnout vynikajících výsledků. V 586. leteckém stíhacím pluku začínaly i Lidia "Lili" Litvjaková a Jekatěrina "Káťa" Budanovová, budoucí dvě nejúspěšnější ženská stíhací esa v historii letectví, z nichž ale bohužel ani jedna válku nepřežila.

587. bombardovací letecký pluk také nepřišel zkrátka. Tato jednotka obdržela moderní dvojmotorové bombardéry Petljakov Pe-2, což vyvolalo u mužských jednotek, vybavených v té době z velké části zastaralými letouny, velkou nelibost. Sama Rasková určila sebe samu jako velitelku, kde se, ačkoliv byla plně kvalifikovanou pilotkou, vrátila do své role navigátorky. Později byl 587. pluk přejmenován na 125. gardový bombardovací letecký pluk poté, co v roce 1943 získal gardový status. Během války odlétal 1134 bojových misí a shodil přes 980 tun bomb.

Dost možná nejslavnější z těchto tří perutí byl ale 588. noční bombardovací pluk. Ženy z této jednotky prosluly svými misemi, kdy létaly v archaických dvojplošnících Polikarpov Po-2 a prováděly noční rušivé nálety na německé pozice. V noci byly malé dvojplošníky prakticky nezjistitelné a ačkoliv mohl každý letoun nést jen zanedbatelný pumový náklad a následné škody tedy byly minimální, útoky držely německé vojáky vzhůru bez možnosti pořádného odpočinku, což se negativně projevovalo na jejich morálce. Tento pluk, který od Němců obdržel přezdívku "Nachthexen" ("Noční čarodějnice"), rovněž posléze dosáhl na gardový status a byl přejmenován na 46. gardový tamanský noční bombardovací pluk.

V lednu 1943 již za sebou Rasková měla rok služby na velitelské pozici a rovněž i řadu bojových letů. 4. ledna vedla trojici strojů Pe-2 zpět k mateřské jednotce v oblasti Kubáně. Během cesty je ale zastihlo špatné počasí, které přistání znemožňovalo. Rasková tehdy vydala rozkaz, aby všechny tři stroje nouzově přistály kdekoliv, kde to pilotky uznají za vhodné. Její Petljakov ale při pokusu o přistání havaroval na břehu Volhy. Celá posádka včetně slavné velitelky zahynula.

Pro Raskovou truchlil celý národ. Největší zármutek ale tragédie způsobila u žen z tří leteckých pluků, které Raskovou po právu vnímaly jako svou "matku". Byla první příslušnicí sovětských ozbrojených sil, které byl během války vystrojen státní pohřeb se všemi poctami. Její popel byl následně umístěn do zdi Kremlu hned vedle Poliny Osipenkové, která zemřela v roce 1939 při havárii během rutinního letu. Posmrtně byla vyznamenána Řádem vlastenecké války 1. třídy a byly po ní pojmenovány dvě ulice v Moskvě a Kazani, stejně jako jedno z moskevských náměstí. Její busta až do roku 1997 stála u Vyšší školy vojenského letectva M.M.Raskové v Tambově. I Američané vyjádřili slavné pilotce úctu - v roce 1943 byla na vodu spuštěna loď třídy Liberty, nesoucí jméno SS Marina Raskova.

Jedna z Raskové podřízených později vzpomínala, že když byla po Raskové smrti vyklízena její kancelář, nalezla na jejím pracovním stole dva neotevřené dopisy, které si zřejmě chtěla velitelka přečíst až po svém návratu. Jeden byl od její v té době dvanáctileté dcery.

Motiv vlaštovky Kateřiny Fedotové, pilota bombardéru Pe-2, 587. bombardovacího leteckého pluku.

War Thunder tým