"Bylo to zatraceně mizerné místo. Celé týdny tam hustě lilo, brodili jsme se po pás v bahně a když jste náhodou uklouzli a spadli, utopili jste se."

- kapitán Angus Suthers, 2/12. prapor.

Australské jednotky kráčející přes zabahněnou půdu u Milne Bay po japonském útoku

V červenci 1942 dorazili spojenečtí vojáci do Milne Bay, velkému zálivu na jihovýchodě Papuy-Nové Guineje. Mezi nimi byli i muži z 55. australského praporu domobrany a americké letištní konstrukční týmy. Prvním úkolem Australanů bylo území, jež měli bránit proti postupujícím Japoncům, důkladně zmapovat, neboť v té době šlo o převážně nezmapovanou oblast. Milne Bay samotný je hluboký záliv, dlouhý přes 35 kilometrů a široký cca 15 km, obklopený horami a během druhé světové války nad ním často visela silná oblačnost, ze které během roku napršelo klidně i 50 800 mm srážek. Tato oblast, která se tropickým rájem dala nazvat jen s notnou dávkou ironie, byla zamořená malárií, skvrnitým tyfem, pijavicemi a jinými parazity. Neustálý déšť a tropické vedro pak tvořilo extrémně nehostinné prostředí, ve kterém si na australských a amerických vojácích brzy začaly vybírat daň nemoci, plísně a pijavice.

"Asi nejlepším znázorněním Milne Bay by bylo, že kdybyste chtěli dát celému světu klystýr, cpali byste to do něj právě skrz Milne Bay. Bylo to naprosto šílené." - Poručík "Buster" Brown.

Jedna z runwayí u Milne bay je střežena 40mm proti-letadlovými kanóny Bofors, zatímco se Kittyhawk pokouší o přistání

1. července byly první tři přistávací plochy v Milne Bay označeny za provozuschopné. Všechny dráhy byly pokryty ocelovými pláty Marsden usazených na rozdrceném korálovém podloží a kdyby se snad letadlo omylem dostalo mimo podložení, okamžitě by se zabořilo do hlubokého bahna tvořeného neustávajícím přívalem vody z nebes a z přílivu, který sahal jen několik palců pod úroveň země. Hned následující den, 22. července, dorazily stíhačky Curtiss P-40 Kittyhawk ze stavu 75. a 76. stíhací perutě australského královského letectva RAAF.

Japonci samozřejmě nezaháleli. Hned 4. srpna zaútočila na spojenecké pozice první formace japonských letadel, konkrétně čtyři stíhačky Mitsubishi A6M Zero a jeden střemhlavý bombardér Aiči D3A1. Tato průzkumná letka zaútočila a začala ostřelovat letištní zařízení, zaparkovaná letadla a ženisty pracující na ranveji číslo 1. Jeden Kittyhawk byl zničen na zemi, vzápětí se přihnalo osm hlídkujících Kittyhawků z 76. perutě a sestřelily stroj D3A1. Stíhačky Zero se ale otočily a zmizely v mracích. Pozice letišť a přítomnost spojeneckých vojsk byla vyzrazena a 25. srpna 1942 byla zpozorována formace japonských plavidel, zahrnující dva křižníky, tři torpédoborce a dvě transportní lodě, jež mířila přímo k Milne Bay. Proti nim byly vyslány dvě letky bombardérů B-17 startující ze severního Queenslandu, kvůli husté oblačnosti ale nebyly schopné nalézt cíl. Během odpoledne toho samého dne pak na japonské lodě zaútočila letka Kittyhawků, každý stroj nesoucí až šest bomb, společně s jedním bombardérem Lockheed Hudson nesoucí těžší pumový náklad. Piloti se pokusili zničit transportní loď pomocí 250 lb (113 kg) a 300 lb (136 kg) bomb jen pár kilometrů od ostrova Rabi. Nepodařilo se jim však docílit žádného zásahu a transportní plavidlo bylo jen lehce poškozeno.

Japonský tank Type 95 Ha-Go opuštěný a zapadnutý v bahnu

1. července japonská letadla zdvojnásobila své úsilí o zničení spojeneckých letadel v Milne Bay a nastolení vzdušné nadvlády. Pozdě odpoledne se osm střemhlavých bombardérů D3A1, doprovázených sedmi Zery, pokusilo o zoufalý útok na ranvej číslo 1, při kterém je podporovala i sekce bombardérů Mitsubishi G4M1. Naštestí pro spojence Japonci narazili na patrolující Kittyhawky, které se okamžitě z výškové převahy vrhly na útočníky. V nastálé vzdušné šarvátce bylo zničeno alespoň pět japonských letadel výměnou za ztrátu Kittyhawku poručíka J. Warda.

Japonské námořnictvo ale mezitím vylodilo pěšáky a ti záhy začali australské vojáky zatlačovat směrem na východ podél pobřežní silnice. Obě strany utrpěly těžké ztráty, které navíc zhoršovaly nemoci a vyčerpání. Australané pokračovali v zadržovacích bojích metodou "zaútoč a zmiz", kdy malé jednotky útočili na japonské síly, zadržely jejich postup a okamžitě poté se stahovaly, aby se vyhnuly obklíčení a zničení. Tato taktika Japonce připravila o to jediné, čeho neměli dostatek - čas.

Australská pěchota a američtí ženisté využili času navíc k tomu, aby opevnili oblast u ranveje číslo tři a tím vytvořili cca 1800 metrů dlouhou a 73 metrů širokou palebnou zónu, která obepínala strategicky důležitou výšinu známou jako Stephen's Ridge. Ženisté nikam nespěchali a pomocí buldozerů nahrnuli veškerou půdu na západní okraj dráhy, čímž vytvořili improvizovanou nepřerušovanou linii opevnění sahající od Stephen's Ridge až k pobřeží. Tato obranná linie byla obsazena muži z 25. a 61. pěchotního praporu, kteří byli podporováni kulomety Vickers a americkými halftracky vyzbrojenými kulomety ráže .30 (7,62 mm) a .50 (12,7 mm). Spojenečtí vojáci se rovněž mohli spolehnout na podporu minometů a dělostřelecké palby z pětadvacetiliberních houfnic. Linii nebylo možno obejít z boku právě díky Stephen's Ridge, kde se 61. pěchotní prapor důkladně zakopal a za pomoci lehkých kulometů Bren nyní držel vyvýšenou pozici.

"(Japonci) neměli žádné bojové chorály. Místo toho na nás křičeli a jeden Japončík celkem obstojnou angličtinou zpíval: "Nemá to smysl, jdeme skrz!". A náš nadpraporčík na to: "Do vepřový prdele půjdete! Sypte do nich vším co máte!" A všichni v tu chvíli začali střílet." - Vojín Jim Hilton, rota "A", 25. prapor.

Brzké ranní hodiny 31. července měly rozhodnout celou bitvu o Milne Bay. Ve tři hodiny ráno zahájili japonští vojáci frontální noční útok, během kterého nejméně třikrát podnikli sebevražednou "Banzai" zteč přes holou a zaminovanou ranvej číslo 3. Japonci utvořili velké rojnice sahající od místa, kde se stezka napojovala na ranvej, a po celé její délce. Palba trasírek osvětlovala celé bojiště do takové míry, že signální důstojník, poručík Ernie Bain z 25. praporu později tvrdil, že byl schopný v tom světle číst mapu, podle které řídil minometnou palbu.

Každý japonský útok byl rozbit a odražen hustou palbou obránců zahrnující kulometnou, minometnou a dělostřeleckou palbu. Efekt byl drtivý - japonští pěšáci byli koseni po desítkách ještě předtím, než se vůbec k obranné linii dostali. Mezi padlými byl později nalezen i fregatní kapitán Hajaši, velitel japonské invazní síly, jež bojoval a padl po boku svých mužů. Krátce před úsvitem pak zazněla z japonské strany bojiště polnice, která signalizovala konec útoku a ústup zbytků sil útočníka.

Co ovšem Australané nevěděli byl fakt, že nocí z 5. na 6. srpna skončí veškerá organizovaná aktivita Japonců v oblasti. Již nenastaly žádné zoufalé útoky, jediné co z útočníka zbylo, byly malé skupinky mužů ponechaných vlastnímu osudu, které měly bojovat až do samého konce v krvavých šarvátkách, pálit ze zálohy bez možnosti ústupu či čelit hladu a nemocem během dlouhé pěší cesty na sever zpět k přátelským jednotkám. Tento zmar nastal i přes to, že Japonci měli v rukávu všechny trumfy. Měli kontrolu nad vodami okolo Milne Bay a mohli určit, kdy a kde dojde k boji. Australané a Američané v Milne Bay tvořili narychlo sesbíranou obrannou sílu, většina vojáků dokonce ani nebyla vycvičena či připravena na místní terén či na operační postupy, které boj v prostředí Milne Bay vyžadoval. Jedna věc ale pomohla získat Australanům převahu, a tou byly Kittyhawky. Právě stíhačky P-40 byly extrémně důležitým prvkem, který zachránil spojenecké síly nejenom v Milne Bay, ale dost možná i v celém jihozápadním Pacifiku. 75. a 76. stíhací peruť RAAF zde bojovaly neúnavně, nemilosrdně a často až na hranici sebeobětování se, a nakonec se staly rozhodujícím faktorem celé bitvy.

Aaron “anglomanii” Lentz