B-17G-35-VE "Little Miss Mischief" - kamufláž vytvořená hráčem Wuax | stáhněte si jí zde

Ve Spojených státech se v meziválečných letech úspěšně uchycovaly v té době revoluční myšlenky. Brigádní generál americké armády, William “Billy” Mitchell, považovaný za duchovního otce amerického letectva, v té době vedl vášnivou kampaň, která měla za cíl přesvědčit armádu, že letectvo je budoucností ozbrojených sil. Jeho nejslavnějším kouskem byla série názorných ukázek v letech 1921 a 1923, kdy nechal bombardovat vyřazené či ukořistěné válečné lodě, aby ukázal zranitelnost válečných plavidel ze vzduchu. I když se tato křížová výprava občas jevila jako boj jednoho muže proti celé armádě, a i když Mitchell dokonce pro své snahy skončil až u válečného soudu, nakonec jeho myšlenky padly na úrodnou půdu.

V roce 1930 započala společnost Boeing Aircraft Company, sídlící v Seattlu, práci na konstrukci dvoumotorových jednoplošných bombardérů, konkrétně na typech Model 214 a Model 215. Tyto dva prototypy se od sebe lišily prakticky jen užitými motory - Model 214 měl řadové dvanáctiválce Curtiss V-1570-29 Conqueror, zatímco Model 215 byl poháněn hvězdicovými devítiválci Pratt & Whitney R-1860 Hornet B o výkonu 575 koní. Jinak byly oba stroje shodné; šlo o samonosné dolnoplošníky s oválným průřezem trupu. Pilot a kopilot (který zároveň plnil roli bombometčíka) seděli v oddělených otevřených kokpitech, radista měl svou pozici uvnitř trupu a dva střelci měli pozici v nosním a hřbetním střelišti, jež bylo každé vyzbrojeno jedním kulometem Browning ráže .30 (7,62 mm). Kromě obranné výzbroje pak nesly oba prototypy náklad 1030 kg bomb. Pro další vývoj byl nakonec vybrán Model 215 a pod označením Y1B-9A bylo vyrobeno pět strojů. Více jich ale vyrobeno nebylo, neboť US Army Air Corps (USAAC), neboli vzdušná složka americké armády, projevila větší zájem o bombardér Martin B-10 Bolo, jež byl ve všech ohledech vyspělejší než stroj Boeingu. Zakázku tedy nakonec získal právě Martin.

V roce 1934 ale USAAC zadalo zakázku na bombardér, jež by nahradil stárnoucí Martiny B-10. Nový stroj měl být schopný nést 2000 liber bomb (cca 907 kg) na vzdálenost minimálně přesahující 1020 mil (cca 1640 km) a ideálně čítající 2200 mil (cca 3540 km), to vše rychlostí přes 200 mil za hodinu (321 km/h) a ve výšce 3 km. Jako odpověď na tuto zakázku Boeing začal pracovat na čtyřmotorovém bombardéru, jehož prototyp dostal označení Model 299.

Kvůli neúspěchu Modelu 214 a Modelu 215 se společnost Boeing dostala do finančních obtíží a bylo jasné, že na úspěchu Modelu 299 závisí holá existence firmy. Tento fakt byl opakovaně zdůrazňován všem členům konstrukčního týmu, aby je dostatečně motivoval, samotná práce na designu pak začala v červnu 1934 pod vedením Edwarda Curtisse Wellse a E. Gifforda Emeryho. Výsledkem jejich práce byl čtyřmotorový prototyp XB-15. Na svou dobu šlo o velmi vyspělý stroj, který disponoval moderními prvky jako odledovací vybavení, autopilot a dva benzínové generátory, které nezávisle na motorech poháněly palubní elektrický systém. Motory byly přístupné i za letu skrze tunel v křídlech a posádka měla k dispozici i takové vymoženosti, jako lůžka, malou kuchyňku a toaletu. Obranná výzbroj byla na tu dobu poměrně mohutná - tři kulomety Browning ráže 7,62 mm a tři kulomety Browning M2 ráže 12,7 mm. Pumový náklad pak činil 5400 kg bomb. Pohon zajišťovala čtveřice hvězdicových dvojřadových čtrnáctiválců Pratt & Whitney R-1830-11 o výkonu 850 koní každý. XB-15 sice byl tím nejmohutnějším letadlem, jaké do té doby v USA vzniklo, ale ani tento model si přízeň USAAC nakonec nezískal kvůli nízké rychlosti. Bez pumového nákladu mohl stroj dosáhnout maximální rychlosti 317 km/h (tj. 196 mil za hodinu), což už samo o sobě nesplňovalo původní požadavek. S nákladem pum se pak maximální rychlost snížila až na 233 km/h (144 mil za hodinu), což už bylo nepřijatelně málo.

Wells a Emery se ale nevzdávali a zkušenosti z projektu XB-15 zkombinovali se zkušenostmi s konstrukcí dopravního letadla Boeing 247, jež bylo považováno za první dopravní stroj disponující mimo jiné i celokovovou konstrukcí, plně samonosným křídlem a zatahovacím podvozkem. O pohon se tentokrát postaraly čtyři hvězdicové motory Pratt & Whitney R-1690 Hornet o výkonu 750 koní, obranný výzbroj čítala pět kulometů ráže 7,62 mm a v pumovnici mohlo být neseno až 2200 kg bomb. Tisku a veřejnosti byl letoun představen v polovině července 1935 a jeden z přítomných novinářů bombardér popsal jako “patnáctitunovou létající pevnost”. Jméno bylo natolik lákavé, že jej Boeing nakonec učinil oficiálním názvem nového stroje - Flying Fortress, “Létající pevnost”, kterýžto název měl reflektovat odolnost a mohutnou palebnou sílu bombardéru.

Poprvé se Model 299 vznesl 28. července 1935 z ranveje továrního letiště Boeingu. 20. srpna pak prototyp přeletěl na letiště Wright Field v Ohiu a ukázalo se, že jeho rychlost 252 mil za hodinu (405 km/h) překonává všechny dvoumotorové rivaly snažící se o tu samou zakázku. 30. října stejného roku se ale stala tragédie. Prototyp začal po startu stoupat příliš prudce, přešel do pádu a následně narazil do země. Vyšetřování později ukázalo, že před startem ze stroje nebyly odstraněny zámky řízení.

Vítězem oficiálních testů se nakonec stal typ Douglas B-18, v Modelu 299 ale byl viděn dostatečný potenciál na to, aby bylo objednáno 13 kompletních strojů a jeden trup určený pro statické zkoušky. Letoun obdržel označení YB-17 a dostal nové motory, hvězdicové devítiválce Wright Cyclone R-1820-45 o výkonu 930 koní každý. Upravený stroj následně poprvé vzlétnul 2. prosince 1936 a v následných letových zkouškách dosáhla Létající pevnost vynikajících výsledků. Hazardní sázka na jediný stroj se Boeingu beze zbytku vyplatila a B-17 byly zařazeny do aktivní služby v rámci 2. bombardovací skupiny dislokované na základně Langley Field ve Virginii. Zrodila se jedna z největších amerických legend letectví.

Mark “wafu_vasco” Barber