Tankový event "Bitva u Kursku" dostupná do 7. července 14:00

Na počátku roku 1943 potkala německé síly na východní frontě obrovská katastrofa. V ruinách Stalingradu totiž 2. února 1943 kapituloval polní maršál Paulus poté, co byla celá 6. armáda zničena a rozprášena. Společně s tím se začala obracet situace v severní Africe a anglo-americké bombardovací svazy nemilosrdně ničily německou průmyslovou kapacitu. Bylo jasné, že Třetí říše se stahuje do defenzivy.

Adolf Hitler se samozřejmě z této situace ani trochu neradoval a pod hrozbou anglo-americké ofenzivy ve Středomoří začal horečnatě přemýšlet, jak opět získat iniciativu. Nakonec se rozhodl pro strategickou ofenzivu na jednoho z protivníků, který by tím pádem nemohl svou ofenzivu zahájit a Hitler by se mohl soustředit na druhou stranu fronty. Jako logickou volbu pak za dějiště nové ofenzivy vybral východní frontu, kterou se podařilo víceméně stabilizovat po jarní protiofenzivě polnímu maršálu Erichu von Mansteinovi.

Nakonec byl ale plán přijat jako obtížný, ale proveditelný. Skupina armád Střed měla společně se skupinou armád Jih zaútočit na „krk“ výběžku, následně se probít sovětskou obranou a setkat se uprostřed, čímž by Němci celý výběžek odříznuli. Plán byl pojmenován Operace Citadela, útok pak měl začít 3. května, kvůli logistickým potížím se shromažďováním vojsk byl ale termín posunut až na druhý týden v červnu, až se nakonec datum ustálilo na 12. června 1943. I toto datum bylo nakonec opuštěno a definitivním dnem D se tak měl stát až 2. červenec.  Do té doby Němci shromáždili 12 pancéřových divizí a 5 divizí pancéřových granátníků s celkovou silou 912 460 mužů a 2 928 tanků a útočných děl (70% celkové pancéřové síly Německa na východní frontě) plus přes 2000 letadel.

Sověti ale nečekali se založenýma rukama. Skrz špionážní okruh Lucy ve Švýcarsku obdrželi Sověti informace o shromažďování německých vojsk v okolí Orla a Charkova, stejně jako kompletní detaily a harmonogram nadcházející ofenzivy. Sověti netušili, že zdrojem informací jsou ve skutečnosti Britové, kteří využívali prolomeného kódu Enigma a nepředali Sovětům dešifráty přímo z obavy, aby své vlastnictví kódovacího přístroje Enigma nevyzradili. Tak jako tak, varování přišlo s předstihem a poskytl tak Stalinovi dostatek času na přípravu obrany oblouku. Tou byl pověřen maršál Giorgij Konstantinovič Žukov, vítěz od Stalingradu a muž, který později dobyl i samotný Berlín.

Žukov vypracoval kombinovaný útočný i obranný plán s názvem Operace Kutuzov a Operace Rumjancev. Kutuzov spočíval v odražení německého náporu, kterého by se účastnily jedna až dvě třetiny ruských sil v oblasti, aby se následně v rámci operace Rumjancev všechny sovětské síly vrhly do útoku a německé útočníky definitivně rozdrtily. Zároveň s tímto měla být koordinována ofenziva v oblasti Doněc a Orelského oblouku, čímž by německé síly byly uvrhnuty v chaos a zmatek. Samotný oblouk pak začal být těžce opevňován. Vznikla dvě pásma těžkého polního opevnění vybaveného protitankovými zátarasy, minovými poli, pěchotními zákopy a stovkami pozic pro protitanková děla ráže 45 a 76,2 mm, to vše podporováno stovkami sovětských děl a raketometů. Třetí pásmo se v čase zahájení bitvy dokončovalo a čtvrté, hloubkové pásmo, bylo vybudováno jako případná poslední linie obrany. Celkem se mělo obrany účastnit téměř 2 miliony vojáků, přes 5000 tanků, 2800-3500 letadel a přes 25 000 děl a minometů.

5. července německý útok začal. Hned zkraje byl přivítán sovětskou dělostřeleckou baráží, který  podle sovětských zdrojů způsobil Němcům těžké ztráty, zatímco Němci uvádějí, že ztráty byly jen lehké.  Postup byl zpočátku úspěšný, ale během prvního dne začalo být jasné, že ofenziva nebude probíhat tak, jak bylo plánováno. Během prvního dne Němci postoupili o osm kilometrů za cenu ztráty více než 7000 mužů.

Další dva dny probíhaly těžké boje v okolí Ponyri, kde se nakonec bitva zvrhla v opotřebovávací boj, ve kterém obě strany utrpěly těžké ztráty. 9. července se skupina armád Střed stáhnula k přeskupení a 10. července byl útok obnoven s vydatnou německou vzdušnou podporou. Německé stroje Ju 87G Stuka, vybavené 37 mm protitankovými kanóny pod křídly, útočily na slabě pancéřované vršky sovětských tanků, zatímco stíhačky Fw 190 a Bf 109 se střetávaly se sovětskými stroji Jak-9 a La-5 v zápasu o vzdušnou nadvládu. Německá Luftwaffe zpočátku úspěšně držela převahu, ale pak začaly být zřejmé problémy s palivem a s narůstajícími ztrátami, zatímco Sověti byli schopni přisouvat stovky nových strojů denně. Nakonec už Luftwaffe nebyla schopna zároveň bránit vlastní jednotky a zároveň útočit na jednotky nepřátelské a převaha začala přecházet na ruskou stranu fronty. Střemhlavé bombardéry Petljakov Pe-2 společně s bitevníky Iljušin Il-2 Šturmovik nemilosrdně bušily do německých tankových formací, o většinu německých ztrát se ale postaraly sovětské protitankové kanóny, minová pole a sovětské dělostřelectvo.

6. července bylo německému velení jasné, že operace bude o mnoho obtížnější, než se předpokládalo. Skupina armád Střed vinou zpomalení postupu nebyla schopna splnit své cíle a skupina armád Jih začala pociťovat nedostatek sil k zajištění postupujících tankových formací. Zde Hitler učinil velkou chybu, když nepovolil Mansteinovi, veliteli skupiny Jih, aby nasadil pěší zálohy. Manstein byl místo toho nucen nasadit jednotky z Doněcké oblasti, čímž ovšem oslabil vlastní pravé křídlo a týl. Postup sice omezeně pokračoval, ale 10. července se definitivně zastavil.

12. července Hitler povolil nasadit pěší zálohy, ale to se již rozběhla operace Kutuzov – drtivý sovětský protiútok. Na severní straně výběžku se Sovětům, konkrétně Rokossovského Střední front, podařilo prolomit německé linie a ohrožovaly týl skupiny armád Střed. Mezitím Koněvův Stepní front a Voroněžský front útočily na jihu, což vyústilo ve střetnutí dvou tankových armád u vesnice Prochorovka, kde došlo k největšímu tankovému střetu v historii lidstva. Přes 1100 tanků celkem se střetnulo na pásu země sahajícím zhruba 20 km na západ a jih od Prochorovky. Sovětské tanky převyšovaly své německé protějšky počtem téměř čtyři ku jedné, Němci ale měli na své straně lépe vycvičené posádky a lepší optické zaměřovače u děl, díky čemuž mohly zahajovat palbu na delší vzdálenost. Sovětské tanky, primárně T-34/76, byly instruovány, aby se maximální rychlostí přiblížily k německým tankům, pálily za jízdy a snažily se německým obrněncům, zvláště Tigerům a Pantherům, pálit do slaběji pancéřovaných boků. Němci ale dokázali způsobit Sovětům těžké ztráty – Rusové ztratili přes 500 tanků, zatímco Němci pozbyli sotva 50 strojů. Sověti ale dosáhli svého. Německý postup byl zastaven a bylo zabráněno průlomu třetí obranné linie, díky čemuž sice dosáhli Němci taktického vítězství, ale Sověti splnili svůj strategický cíl.

10. července se na Sicílii vylodila spojenecká vojska a náhle hrozilo, že Američané a Britové se vylodí v Itálii a ohrozí Německo z jihu.  To Hitlera přesvědčilo, že je nezbytné, aby síly od Kursku přesunul do Itálie, kde by spojenecké ofenzivě čelily.  14. července tak Hitler oficiálně operaci Citadela ukončil a část jednotek, náležející pod Mansteina, mu byla odebrána a přesunuta na západ. Manstein pokračoval v boji na vlastní pěst ve snaze alespoň zničit co největší počet jednotek nepřítele, ale 16. července mu Hitler sebral velení nad 2. tankovým sborem SS a tím i ofenzivní schopnost skupiny armád Jih. Operace Citadela definitivně skončila.

Co se hodnocení operace týče, vítězství, ačkoliv draze zaplacené a nejasné, připadlo Sovětům. Ti sice utrpěli daleko těžší ztráty, ale podařilo se jim ubránit Kurský výběžek, zastavit německou ofenzivu, způsobit nepříteli drtivé ztráty, které (na rozdíl od Rudé armády) nebylo možno plně nahradit, a hlavně uvrhnout německé plány na východní frontě ve zmatek. Během srpna pak Rudá armáda osvobodila Orel, Belgorod a Charkov a tím zatlačila německé síly zpět z dobytých pozic. Pokud tedy Hitler doufal ve znovuzískání iniciativy na východní frontě, nastal pravý opak.

Ofenziva u Kursku byla poslední velkou ofenzivou Třetí říše a od této chvíle už se až do konce války nacházeli v defenzivě.