Vývoj projektu F-84 Thunderjet začal už v roce 1944, když společnost Republic navrhla nový proudový stíhací letoun, který měl nahradit P-47 Thunderbolt v operacích za denního světla. Po prvním letu v roce 1946 byl stroj F-84 zařazen do služby o rok později v roli stíhacího bombardéru. Problémy se spolehlivostí motorů a s drakem u prvních verzí ale po zhodnocení americkým letectvem málem vedly k vyřazení ze služby a ukončení výroby. Navzdory tomu ale inženýři ze společnosti Republic napjali síly a snažili se o vyřešení chyb. O rok a několik verzí později se v roce 1949 objevila verze F-84 D, která konečně vypadala jako stroj, který letectvo chtělo od začátku.

To, že letadlo splňovalo podmínky zadané letectvem ale neznamenalo, že se nedá dále vylepšit. Proto pokračoval vývoj F-84 Thunderjet dál a v roce 1951, okolo začátku Korejské války, vznikla definitivní varianta F-84 s písmenem G. Verze G přinesla vylepšený motor J35-A-29, který dovoloval doplnění paliva za letu a také přinesla autopilota. Kromě toho byla jednou z největších modifikací modelu F-84G schopnost nést atomové bomby Mark 7, což z něj dělalo první americký stíhací bombardér, schopný unést takovou ničivou sílu. Mnoho vylepšení výkonu u F-84G se podepsalo na jeho skvělé ovladatelnosti, čímž se z něj stalo jedno z prvních proudových letadel používaných aerobatickými týmy amerického letectva. F-84G byla také poslední verzí F-84 s rovným křídlem, další verze pak měly křídla zkosená a označení “Thunderstreak”.

Celkově bylo napříč verzemi vyrobeno okolo 4500 letounů F-84 Thunderjet. Verze G tvořila z tohoto čísla přibližně 3000 kusů. Téměř 2000 letounů bylo v rámci programu vojenské pomoci MDAP vyrobeno pro Francii, Itálii, Belgii, Turecko a další státy NATO. Státy mimo NATO jako Jugoslávie, Írán, Thajsko a Taiwan také obdržely menší množství letounů F-84G. Thunderjety zažily svůj vrchol v ozbrojených silách v 50. letech. V průběhu let 60. byly postupně vyřazovány a v některých státech zůstaly ve službě až do konce 70. let.