Ki-27 ocu na devblogu

Satoshi Anabuki

Satoši Anabuki se narodil v prosinci 1921 v zemědělské části prefektury Kanagawa. Jeho rodiče byli farmáři, syn se ale rozhodl nekráčet v jejich šlépějích, neboť se u něj začínala projevovat vášeň pro létání. Záhy proto vstoupil do Přípravného armádního leteckého programu pro mládež, odkud v roce 1938 přestoupil na Tokijskou armádní leteckou školu. Zde prodělal základní výcvik a po přesunu do Kumagayi a Tachiari se z něj v březnu 1941 stal oficiálně profesionální vojenský pilot. Jeho první jednotkou se stala 3. čútai náležející pod 50. sentai umístěná na ostrově Formosa, kam Anabuki dorazil v červnu 1941. Létal zde na stíhačce Nakajima Ki-27 a v srpnu byl povýšen na svobodníka.

Anabukiho křest ohněm přišel 7. prosince 1941, ve stejný den, kdy námořní letectvo zaútočilo na Pearl Harbor. 3. čútai se ten den zúčastnila útoku na americké pozice na Filipínách. Vinou chyby v komunikaci nebyli Američané schopni vyslat do vzduchu žádná letadla a japonští letci tak mohli s plnou silou udeřit na letiště Clark Field. V ten samý den Anabuki spatřil americký čtyřmotorový bombardér Boeing B-17D a okamžitě na něj zaútočil. Jeho stíhačka ale byla vyzbrojena pouze dvojicí kulometů ráže 7,7 mm, což proti velmi odolné B-17 naprosto nestačilo, i když do bombardéru Anabuki vystřílel veškerou svou munici.

22. prosince se ale Anabukiho peruť nad zálivem Lindgayen střetla se stíhačkami Curtiss P-40E Kittyhawk náležející k 17. stíhací peruti USAAF. Anabuki zde dosáhnul svého prvního sestřelu a když byla velká část 50. sentai převelena do Barmy, Anabuki zůstal na Filipínách a 9. února 1942 se opět střetnul se stíhačkami americké 17. stíhací perutě. Tentokrát dokázal sestřelit rovnou dva americké stroje, i kdy jeho pomalá a slabě vyzbrojená stíhačka za Kittyhawky výrazně zaostávala v rychlosti a výzbroji. Toto střetnutí bylo pro Anabukiho poslední misí v kokpitu Ki-27.

Ki-27

V dubnu 1942 se 3. čútai vrátila do Japonska, kde byla přezbrojena na o mnoho modernější stíhačky Nakajima Ki-43-I Hayabusa a po krátkém seznamování se s novými letadly byla v červnu 1942 převelena na základnu Mingaladon nedaleko Rangúnu. V této oblasti probíhaly tvrdé boje mezi japonskou armádou a britskými silami a zde měl Anabuki 24. prosince 1942 dosáhnout jednoho ze svých nejslavnějších činů. Letiště bylo ten den napadeno stíhacími bombardéry Hawker Hurricane Mk.IIb a Anabuki společně s ostatními piloty musel překonat otevřenou letištní plochu, kam neustále dopadaly bomby, aby se dostal ke svému stroji. Během startu navíc byla jeho Hayabusa poškozena šrapnelem a Anabuki se nyní kromě boje musel soustředit na udržení kontroly nad poškozenou stíhačkou, které navíc nešel zasunout podvozek vinou blízkého výbuchu. Neustále ale stoupal a brzy provedl zatáčku, díky které mohl na britské letouny zaútočit. V následné vzdušné šarvátce si Anabuki nárokoval tři sestřelené Hurricany, ačkoliv po válce se ukázalo, že jeden ze strojů se dokázal vrátit zpět na domovskou základnu.

Koncem roku 1942 byl Anabuki povýšen na seržanta, v té době si nárokoval již deset sestřelů britských letadel. V té době ale začala v oblasti růst aktivita USAAF a 3. čútai náhle čelila těžce pancéřovaným čtyřmotorovým bombardérům Consolidated B-24 Liberatir. 26. ledna zbraněmi své Hayabusy poslal Anabuki k zemi svůj první Liberator a během následujících dní a týdnů dokázal na své konto přidat další sestřely , hlavně ty, při kterých bylo zničeno britské letadlo. Celkový počet sestřel utěšeně rostl, ale Anabukiho nejslavnější den měl teprve přijít.

Tento den nastal 8. října 1943. Krátce po poledni byl vyslán Anabukiho roj čtyř Ki-43, mající za úkol zachytit a odvrátit nálet Liberatorů. Během startu Anabuki zjistil, že vadná svíčka zapalování snižuje výkon jeho motoru. Zůstal proto na zemi a mechanici svíčku vyměnili. Anabuki tak vzlétl nakonec sám a začal hledat své spolubojovníky, kteří před ním měli zhruba pětiminutový náskok. Kvůli zhoršené viditelnosti způsobené hustým oparem nebyl Anabuki schopný nalézt svou sekci ani další čtveřici Hayabus, která byla vyslána krátce po něm. Když se ale mlha rozptýlila, spatřil japonský pilot mohutnou formaci letadel. Ta ale byla americká – jedenáct Liberatorů eskortovaných dvěma stíhačkami P-38 Lightning. Anabuki nezaváhal a okamžitě z výškové převahy zaútočil, ačkoliv proti celkem třinácti americkým strojům stál jen on sám.

Ki-43-IIa

Jako první cíl si zvolil jeden z Lightningů a palbou svých dvou 12,7 mm kulometů jej ihned poslal k zemi, aby okamžitě provedl prudkou zatáčku a zaútočil na druhý P-38. Americký pilot si byl vědom nesrovnatelně lepší obratnosti japonské stíhačky a místo manévrového souboje se odpoutal, využil vyšší rychlosti a vzdálil se z Anabukiho dosahu, aby zaujal lepší pozici pro útok. To Anabukimu poskytlo čas zaútočit na bombardéry.  Dvěma bleskurychlými útoky dokázal i přes relativně malou palebnou sílu svého stroje sestřelit dva Liberatory, prakticky hned poté ale do jeho stroje udeřila salva kulek z Lightningu, který se vrátil a zahájil palbu. Anabuki byl zraněn do levé ruky, ale v zápalu boje bolest ignoroval, útočníka snadno vymanévroval a po krátkém souboji jej sestřelil. Jeho smrtící útok byl veden na tak malou vzdálenost, že olej ze zasažené americké stíhačky potřísnil čelní sklo kokpitu a výrazně Anabukimu omezoval výhled vpřed.

To ale ještě nebyl konec. Anabuki si zraněnou ruku rychle ovázal obvazem a následně otočil svůj stroj zpět směrem k bombardérům. I čtvrtý a pátý Liberator padly za oběť zbraním jeho Ki-43, při útoku na poslední oběť ale Anabukimu došla munice. Šestý cíl se proto rozhodl zničit taranem a narazil do zádě bombardéru. Jako zázrakem své rozhodnutí nezaplatil životem a následovala bizarní scéna, kdy na sebe uvnitř trupu bombardéru zírali japonský pilot a jeden ze střelců bombardéru. Pár vteřin poté Anabukiho stíhačka sama odpadla a jako by neměl toho dne štěstí za celý život, podařilo se mu nějakým způsobem dotáhnout svůj prostřílený a zdemolovaný stroj k nouzovému přistání, které přečkal bez úhony. Následně ho čekala pouť těžkým terénem zpět ke své jednotce, ke které se nakonec ve zdraví vrátil. Jeho neuvěřitelná odvaha a pilotní schopnosti ohromily i samotného generála Kawabeho, který mu jako projev uznání poslal vlastnoručně psanou báseň.

Tato událost se stala v Japonsku legendární. Poválečné analýzy ale ukázaly, že americké záznamy z toho dne nezmiňují ztrátu ani jediného letadla v dané oblasti, což mnoho historiků vedlo k názoru, že celá heroická bitva jednoho japonského pilota proti třinácti Američanům je jen výplodem japonské propagandy. Debata o autentičnosti události se vede dodnes a dodnes není stoprocentně jasné, zda se událost opravdu udála či nikoliv.

Z Anabukiho se přes noc stal japonským hrdinou. V únoru 1944 byl odeslán zpět do Japonska, kde na pozici instruktora působil ve stíhací škole v Akenu. V říjnu byl povýšen na vrchního seržanta a během misí, kdy na Filipíny přelétával nové výkonné stíhačky Nakajima Ki-84 Hayate si nárokoval šest sestřelů amerických stíhaček F6F Hellcat. Konec války Anabukiho zastihl při obraně japonských ostrovů, kde v kokpitu Ki-84 krátce před japonskou kapitulací nad ostrovem Kjúšú sestřelil svůj poslední cíl – bombardér B-29 Superfortress.

Celkem během války Anabuki odlétal 173 operačních letů, během kterých si nárokoval celkem 51 sestřelů. 30 z nich bylo oficiálně potvrzeno japonskou armádou a výzkumy provedené po válce se shodují na celkovém čísle 39 potvrzených sestřelů. Po válce se Anabuki stal pilotem helikoptéry a létal v rámci nově ustanovených Japonských obranných sil (JSDF) a postupně byl povýšen až do hodnosti podplukovníka. Později rovněž létal v řadách policie a svou pilotní kariéru ukončil jako civilní pilot dopravních letadel.

I přes nejistotu obklopující počty sestřelů všech stíhacích pilotů za celou válku, Anabuki je považován za nejúspěšnějšího japonského stíhacího pilota 2. světové války. Co ovšem jisté je, že Anabuki měl neuvěřitelnou odvahu a vynikající pilotní schopnosti.