War Thunder background
SU-76
Pozor! Tato novinka byla původně publikována na staré verzi webových stránek. V některé verzi webových prohlížečů se může zobrazovat chybně.


SU-76M ve War Thunderu

SU-76M ve War Thunderu

Ve War Thunderu je SU-76M sovětským samohybným dělem 2. úrovně, jehož hodnota BR je 2.3. Maximální rychlost na rovném povrchu činí 40 km/h, které vozidlo dosáhne za 24 vteřin. Vozidlo je schopné otočit se o 360° za 13 vteřin na druhý převodový stupeň, což mu dává rychlost otáčení trupu 27,7 stupňů.

Co se týče pancéřové ochrany, vrchní čelní plát je 25 mm silný a je zkosen pod úhlem 61°, a je narušen poklopem řidiče, jež má tloušťku 30 mm a sklon 33° - stejnou tloušťku i sklon pak má i spodní čelní plát. Čelo kasematy je 25 mm silné pod sklonem 26° a štít děla má tloušťku pouze 10 mm a sklon mezi 63-15°. Boky korby jsou chráněny 15 mm plochým pancéřováním, zatímco boky nástavby jsou 10 mm silné pod sklonem 19°. Pancíř na zádi pak má tloušťku 15 mm.

Hlavní zbraní vozidla je kanón ZiS-3 ráže 76,2 mm – ten má s plně vycvičeným nabíječem čas nabíjení 7 vteřin, což vozidlu dává rychlost palby zhruba 8,6 rány za minutu. Kanón může užívat celkem šest typů munice, jejichž hodnoty penetrace v závislosti na vzdálenosti a sklonu pancéřování cíle (0°/30°/60°) uvádí následující tabulka:

Označení & typ Průbojnost na bezprostřední vzdálenost (mm) Průbojnost na vzdálenost 1 km (mm)
BR-350A(MD-5) APCBC 80/72/33 63/56/26
BR-350SP APBC 105/94/43 69/62/18
BR-350P APCR 135/103/31 60/46/13
BP-350 HEAT 80/69/39 80/69/39
Š-354T (šrapnelová) 37/33/13 25/22/9
OF-350M (výbušná) 13 13
 

SU-76M je malé mrštné samohybné dělo, jehož nejsilnější stránkou je výzbroj – kanón ZiS-3 disponuje dobrou rychlostí střelby a na daném rozpětí BR je schopen probít čelní pancéřování prakticky všech oponentů. Navíc má výhodu šrapnelové munice, jež sice nese méně výbušné náplně než klasická vysoce explozivní munice, má ale o mnoho lepší penetraci a vyznačuje se silným fragmentačním účinkem, což z náboje Š-534T dělá vynikající munici pro ničení lehce pancéřovaných či neobrněných cílů. V kombinaci s nízkým profilem a malými rozměry vozidla pak kanón činí z SU-76M ideální vozidlo pro přepady ze zálohy. Tyto výhody jsou ale vykoupeny takřka nulovým pancéřováním, kvůli čemuž je téměř každá zbraň ve hře schopná vozidlo rychle zničit či vážně poškodit – zvláště samohybné protiletecké kanóny jsou velkou hrozbou. To znamená, že pokud chcete s SU-76M účinně hrát, musíte se za každou cenu vyvarovat toho, být zasažen. Místo frontálního útoku proto užívejte mobilitu vozidla k nalezení výhodné pozice, kde vyčkejte, než nepřítel vjede přímo do vašich mířidel. Následně vypalte několik dobře mířených ran a stáhněte se dříve, než vám nepřítel oplatí stejnou mincí či na vás povolá dělostřelectvo (to je pro shora otevřené SU-76M smrtící). Alternativním herním stylem pak může být podpůrná palba z druhé linie, kdy dorážíte poškozené nepřátelské tanky, či útočíte na vozidla, jejichž pozornost je soustředěna na vaše kolegy.

SU-76M je klasickým případem „skleněného kanónu“ a může být proto zpočátku obtížné na zvládnutí. Pokud vám ale herní styl tohoto vozidla přejde do krve, můžete díky své výkonné výzbroji na bojišti hrát rozhodující roli. Pokud si pak budete přát v linii sovětských samohybných děl pokračovat, nástupcem SU-76M je plně uzavřená samohybka SU-122 s lepším pancéřováním a ničivou 122 mm houfnicí.


SU-76M v historii

Samohybné dělo SU-76M v Nižném Novgorodu, Rusko

Během meziválečných let byl vývoj samohybného dělostřelectva v Rudé armádě poměrně zanedbáván – zvěsti hovoří o tom, že z velké části to byla vina maršála Grigorije Kulika, vedoucího Direktorátu dělostřelectva, který neměl důvěru v žádné jiné než tažené dělostřelectvo a který nechvalně proslul jako brutální a neschopný velitel. Několik pokusů vyrobit samohybné dělo na podvozku lehkého tanku T-26 (např. AT-1, SU-26 či SU-5) nebylo úspěšných, a Rudá armáda proto do bojů 2. sv. války vstupovala bez specializovaného samohybného děla.

Tato situace se změnila po německém útoku v roce 1941, po kterém do služby začaly přicházet vozidla jako SU-152 či SU-122. Idea samohybného děla na podvozku lehkého tanku ale byla polozapomenuta – důvodem byl hlavně fakt, že výroba lehkých tanků byla postupně ukončována.

Zvrat přišel až v listopadu 1942, kdy Státní výbor obrany zadal technickou specifikaci pro vývoj lehkého samohybného děla. Vozidlo mělo vzniknout na podvozku lehkého tanku T-70 (který byl v té době již jediným vyráběným lehkým tankem) a mělo nést divizní kanón M1942 ráže 76,2 mm (tovární označení ZiS-3). Podvozek musel být nicméně modifikován, byl proto prodloužen přidáním další dvojice pojezdových kol. Výsledné vozidlo disponovalo vzadu umístěnou plně uzavřenou nástavbou s kanónem, zatímco převodovka byla umístěna vpředu. Z tanku T-70 byla převzata i ve středu vozidla umístěná pohonná jednotka, tj. dvojice automobilových motorů GAZ-202 o celkovém výkonu 140 koní, kdy každý motor poháněl jeden pás. Vozidlo, oficiálně označené jako SU-76 (Samochodnaja Ustanovka – „samohybné dělo“), úspěšně prošla operačními zkouškami a v prosinci 1942 byla zahájena sériová výroba v továrně č.38 v Kirově. Osádka byla tvořena čtyřmi muži (řidič, velitel, střelec, nabíječ) a vozidlo neslo jen lehké pancéřování.

Po pouhých 320 vyrobených kusech ale byla výroba zastavena z důvodu vážných problémů s designem. Vadil extrémně stísněný prostor nástavby, největší slabinou ale byla pohonná jednotka. Motory totiž nebyly nijak synchronizovány, a řidič byl proto nucen je oba ovládat zvlášť, což bylo velmi vyčerpávající. Toto uspořádání navíc produkovalo silné vibrace, které vedly k častým poruchám motorů i převodového ústrojí. Vozidlo bylo proto staženo z výroby k nezbytným úpravám. Byla odstraněna střecha nástavby, čímž se vozidlo stalo shora otevřeným, a došlo k modifikaci pohonné jednotky – stejně jako u tanku T-70M (který původně trpěl stejnými potížemi jako SU-76) byly užity výkonnější motory GAZ-203 o výkonu 85 koní, které byly nově montovány za sebe a poháněly jednu hnací hřídel. Modifikovaná vozidla obdržela označení SU-76M a počátkem roku 1943 byla sériová výroba obnovena.

Zpočátku si SU-76M nezískaly u vojáků oblibu, o čemž svědčí přezdívka Suka (vulgární výraz pro ženu), kterou vojáci vozidlu dali (později ve zjevné narážce na tvar podobný německému těžkému stíhači tanků Ferdinand se SU-76M přezdívalo i Goložopij Ferdinand neboli „Ferdinand s holým zadkem“). Neoblíbenost ale byla ve skutečnosti způsobena tím, že mnoho velitelů špatně pochopilo účel vozidla a to pak bylo užíváno jako náhrada tanků – při takovém naprosto nevhodném nasazení ale nevyhnutelně trpěly těžkými ztrátami. Postupně ale začaly být SU-76M užívány tak, jak bylo zamýšleny, tj. k přímé podpoře pěchoty coby lehké útočné dělo, v kteréžto úloze ukázalo své kvality. Mobilní SU-76M díky své nízké hmotnosti a nízkému měrnému tlaku byly schopné překonat i rozměklý terén nevhodný pro těžší vozidla – například během operace Bagration dokázaly SU-76M často překonat bažinatý terén a byly tak nepříjemným překvapením pro německé vojáky. Kanón ZiS-3, který se osvědčil jako účinná všestranná zbraň, pak mohl užívat širokou škálu munice – od standardní vysoce výbušné přes zápalnou až po zadýmovací a šrapnelové. Zvláště užitečným bylo vozidlo při bojích v zástavbě, kdy shora otevřená nástavba usnadňovala komunikaci mezi velitelem vozidla a doprovázející pěchotou. Osádka tak ale byla zároveň zranitelná granáty, střepinami, palbou odstřelovačů i protitankovými zbraněmi Panzerfaust. Bylo ale zaznamenáno několik případů, kdy otevřená nástavba při zásahu kumulativní hlavicí Panzefaustu ironicky zachránila osádce život. Paprsek žhavého kovu z hlavice totiž v otevřeném prostoru vozidla nemohl dosáhnout takové účinnosti jako v uzavřeném vozidle.

V případě užití protipancéřové munice pak dokázal kanón probít až 67 mm silný pancíř na vzdálenost jednoho kilometru, což postačovalo proti německým středním tankům PzKpfw III a IV. Proti těžším vozidlům, jako například těžkým tankům Tiger či středním tankům Panther, pak byla k dispozici podkaliberní střela BR-350P, jež dokázala probít až 92 mm pancíře na vzdálenost 500 metrů – tato munice ale byla dostupná jen v omezeném množství a často ani ta nedostačovala k probití čelního pancíře Tigerů či Pantherů. Pokud tedy velitelé jednotek vyzbrojených SU-76M čelili těžším německým typům, často se spoléhali na palbu z léčky, kdy využívali nízký profil a poměrně nízkou hlučnost vozidla.

Mezi roky 1942-1945 bylo vyrobeno přes 14 000 kusů SU-76M. Po skončení války pak byla přebytečná vozidla vyvážena do ostatních zemí. Československo během padesátých let SU-76M užívalo pod názvem LSD-76 (Lehké Samohybné Dělo) až do jejich nahrazení stroji SU-100. Mezi další uživatele pak patřila např. Severní Korea (jež vozidla užívala během Korejské války) či Severní Vietnam, který SU-76M krátce užíval ještě v počátečních fázích války ve Vietnamu.

War Thunder tým (autor: Jan „RayPall“ Kozák)


V budoucnu do hry zařadíme text "Smely" :

emblém vytvořil Branislav "InkaL" Mirkov

Přečtěte si více:
Bedna s nářadím!
Výsledky ankety k novým bodům plánu změn
Představujeme Northern King, 15. sezónu Bitevního pasu!
Bojová technika Bitevního pasu: Kungstiger