'Irácký Mig-15bis z 5. perutě IrAF', kamufláž vytvořil Stylus_Waffe | stahujte zde

Irácké vzdušné letectvo (القوة الجوية العراقية; Al Quwwa al Jawwiya al Iraqiya) bylo založeno v roce 1931 pod názvem Královské irácké vzdušné síly (anglická zkratka RIrAF). V té době byl Irák mandátem Společnosti národů (od roku 1920), spravovaným Velkou Británií, a prvních pět iráckých pilotů proto obdrželo svůj výcvik právě ve Velké Británii – konkrétně na škole RAF College Cranwell. Den jejich návratu do vlasti, tj. 22. duben 1931, je pak považován za přesný den oficiálního založené RIrAF. Počáteční inventář nově vzniklého letectva se sestával z hrstky britských letounů jako například z dvojplošných stíhaček Hawker Fury či lehkých průzkumných Hawkerů Audax. Poté, co Irák v roce 1932 získal nezávislost jako Irácké království, začalo RIrAF v následných letech dostávat i novější letouny, nakoupené ze zahraničí – šlo hlavně o italské bitevníky Breda Ba.65 či bombardéry Savoia-Marchetti SM.79. I přes tyto dodávky ale byla RIrAF stále jen velmi malou organizací, neboť vláda většinu svého rozpočtu směřovala do rozvoje pozemních sil. Z tohoto důvodu měla RIrAF v roce 1936 pouze 37 pilotů a 55 letounů.

Irácký Hawker Audax ("Nisr")

Křest ohněm prodělali iráčtí letci v roce 1934, kdy letectvo asistovalo armádě v potlačení vzpoury domorodých kmenů v jižních oblastech Iráku. Prvním konvenčním konfliktem ale byla tzv. Anglo-irácká válka v roce 1941 – v té době RIrAF disponovala zhruba 120 stroji (avšak letuschopných byla jen zhruba polovina) a kromě zmíněných italských letounů Ba.65 a SM-79 vlastnila i určité množství lehkých bombardérů Northrop A-17 a výcvikových letounů de Havilland Tiger Moth. Konflikt vypukl poté, co byla monarchie svržena ozbrojeným státním převratem, a do čela země se postavil nacionalista Rašíd Ali al-Gajlání, který si nepřál nic menšího než naprostou nezávislost Iráku na Velké Británii – Britové totiž na základně RAF Habbáníja ve středním Iráku stále udržovali v zemi silný kontingent. Irácké pozemní síly proto základnu oblehly, zatímco irácké letectvo se pokoušelo pěšáky bránit před nálety letounů ze základny. Britské bombardéry ale začaly provádět útoky i na irácká letiště v oblasti. V okamžiku vypuknutí konfliktu během několika dní utrpěla RIrAF zničující ztráty a prakticky ztratila schopnost provádět letové operace.

Mezitím ale rebelové z al-Gajláního vlády navázali diplomatické styky s nacistickým Německem, které vyjádřilo svou podporu myšlence nezávislého Iráku za účelem oslabení britské přítomnosti v oblasti. Iráčtí a němečtí představitelé se posléze dohodli na tom, že Německo Iráku poskytne válečný materiál včetně kontingentuněmeckých letounů – šlo hlavně o těžké stíhačky Messerschmitt Bf 110 ze stavu ZG 76, bombardéry Heinkel He 111 a dopravní letouny Junkers Ju 52. Tato peruť dostala název Fliegerführer Irak, a její stroje obdržely irácké výsostné znaky – pilotovány ovšem byly piloty Luftwaffe a celé jednotce velel rovněž Němec, plukovník Werner Junck. Jádro Fliegerführer Irak dorazilo 13. května 1941 na základnu v Mosulu a celkově se v Iráku po 15. květnu 1941 nacházelo 12 letounů Bf 110, 5 strojů He 111, několik spojovacích lehkých letounů, sekce protiletadlových děl a tři transportní stroje Ju 52. Jednotka měla dva hlavní úkoly – útočit na britské pozemní síly, které spěchaly na pomoc obležené Habbaníji, a zároveň dodat iráckým pilotům ztracené sebevědomí. První bojovou operací Fliegerführer Irak byl nálet na Habbaníju 16. května, v následujících dnech pak jednotka prováděla sérii náletů na britské pozemní síly, přičemž se stále častěji střetávala se stroji RAF, jež podnikly i několik náletů na domovskou základnu Němců v Mosulu. Během pouhých dvou dnů peruť Fliegerführer Irak ztratila čtyři Bf 110, jeden letoun He 111 a dva stroje Ju 52, a situace se stávala kritickou vinou nedostatku náhradních dílů a munice, absence rezervních strojů a velmi špatné kvality iráckého paliva. K tomu navíc byli Němci neustále vystavovány útokům RAF. Osmadvacátého května již plukovník Junck neměl ani jeden letuschopný Bf 110, a z bombardérů mu zbyly pouze dva He 111, pro které byly k dispozici pouze čtyři pumy. Když se pak Berlín dozvěděl o tom, že britské jednotky, jež zahájily mohutnou ofenzivu, se rychle blíží k Mosulu, byl všechen německý personál v noci z 29. května pod rouškou tmy evakuován. Pouhé dva dny poté irácká armáda kapitulovala a revoluce byla poražena.

Bitevník Breda Ba-25 s iráckou osádkou

Anglo-irácká válka zanechala RIrAF v troskách, a obnova byla jen velmi pomalá. Když v roce 1948 zaútočily arabské země na Izrael, Irák se sice formálně připojil ke svým sousedům proti Izraeli, ale letectvo sehrálo v konfliktu jen mizivou roli. V té době obdrželi Iráčané určité množství výkonným stíhaček Hawker Sea Fury F.Mk.1, jediným úspěchem ale bylo sestřelení izraelského bombardéru B-17 Flying Fortress.

Během padesátých let ale zažila RIrAF období rozvoje, kdy v roce 1953 vstoupila do proudové éry nákupem stíhaček de Havilland Vampire a Hawker Hunter. O pět let později ale proběhl státní převrat, monarchie byla svržena, a Irák se stal republikou. Nová vláda byla jasně prosovětsky orientována, a proto byly přerušeny diplomatické styky se západními zeměmi a země se sblížila se státy Varšavské smlouvy, vedené SSSR.

Sověti následně začali přejmenovaným Iráckým vzdušným silám (anglická zkratka IQAF) dodávat moderní letouny, jako například stíhačky MiG-17 či dopravní Iljušiny Il-14. V následujících letech pak sovětské dodávky umožnily Iráčanům přejít i na modernější MiGy-19 a -21, politická nestabilita ale v roce 1963 způsobila další převrat, po kterém byly obnoveny styky se Západem a vedle sovětských strojů tak v IQAF během sedmdesátých let sloužily i britské Hawkery Hunter. V tomto období se IQAF rozrostla na devět perutí, z toho šest stíhacích.

Irácký de Haviland Dragon

Během Šestidenní války proti Izraeli v roce 1967 poskytovali iráčtí letci vzdušnou podporu jordánským pozemním silám, a nárokovali si 12 sestřelů izraelských strojů. Během války Jom-Kippur v roce 1972 si pak Iráčané nárokovali 21 sestřelů. Ve stejné době začaly být do Iráku doručovány první sovětské stíhací bombardéry Suchoj Su-7 a dokonce i nadzvukové strategické bombardéry Tupolev Tu-22. Mezi lety 1980-1988 pak ale Irák zažil svůj do té doby největší válečný konflikt v rámci Iránsko-irácké války. Během tohoto konfliktu proběhlo přes 1000 vzdušných soubojů, včetně historicky unikátních soubojů mezi helikoptérami. Iráčané si nárokovali okolo 70 íránských strojů, sami ale ztratili více než 270 strojů – ztráty byly způsobeny faktem, že IQAF do války vstupovala se zastaralými letouny, a teprve během konfliktu byly dodány modernější stroje jako například stíhačky MiG-25. Nejslavnějším iráckým letcem tohoto období byl Mohamed Rajan, který si na stroji MiG-21PF a později i na MiGu-25P během období 1980-1981 činil nárok na deset sestřelů íránských strojů, než byl v roce 1986 sám sestřelen a zabit v souboji s íránskými stíhačkami F-14 Tomcat.

IQAF se ze ztrát během války s Íránem rychle zotavila, a již v říjnu 1990, těsně před událostmi operace Pouštní bouře, bylo irácké letectvo se svými více než 750 bojovými letouny nejpočetnějším v regionu. Válku v Zálivu, kde bylo irácké letectvo prakticky zničeno koaličními vzdušnými silami, ale přežila pouze jedna peruť stíhaček MiG-25 a jediný bitevník Suchoj Su-24. Zbytek byl buď zničen, ukryt, anebo evakuován do Íránu. Během invaze vojsk NATO v roce 2003 pak IQAF nesehrálo prakticky žádnou úlohu.

V současnosti se irácké letectvo nachází ve fázi nákupu moderních strojů – konkrétně jde o stíhačky Lockheed Martin F-16 exportní verze IQ, kterých má být do roku 2018 doručeno 36. Již dodáno bylo dvanáct bitevníků Suchoj Su-25, a v březnu 2015 byla podepsána smlouva s Českou republikou na nákup patnácti lehkých bitevníků L-159 Alca. Nejpočetnější helikoptérou v iráckém arzenálu je v současnosti bitevní vrtulník Mil Mi-35 (exportní verze stroje Mi-24), jež slouží společně s moderními bitevními Mi-28 a flotilou dopravních a víceúčelových helikoptér, jako například stroji Bell UH-1 či Mil Mi-17. Transportní úkoly obstarávají stroje Antonov An-32 ukrajinské výroby a americké Lockheedy C-130 Hercules, v poslední době získalo IQAF i bezpilotní letouny RQ-11 Raven a čínské CH-4.

War Thunder tým (autor: Jan “RayPall” Kozák)

V budoucnu do hry zařadíme: Výsostný znak Iráckého letectva :

emblém vytvořil Colin 'Fenris' Muir