---

Historická kamufláž tanku T-34-76 s nápisem "Podkarpatský partyzán"
kamufláž vytvořil hráč 313_Paegas | stáhněte zde

Představa, že Čechoslováci budou v SSSR bojovat proti nacistickému Německu, se za druhé světové války začala realizovat od spuštění operace Barbarossa. Již v červenci 1941 podepsala československá exilová vláda s velvyslancem SSSR v Londýně úmluvu, kde bylo mimo jiné řečeno, že na východě vzniknou čs. vojenské jednotky. O pár měsíců později se pak velitelství obou států domluvila na konkrétních bodech. Výbavu poskytne čs. vláda a potraviny SSSR, jednotky budou organizačně pod velením exilové vlády ČSR a operativně pod SSSR, budou přísahat věrnost ČSR, budou určeny pro boj proti Německu a po válce se vrátí domů. Poslední dvě podmínky mohou vypadat jako samozřejmé, ale bolševici měli stále v živé paměti více jak dvacet let starou zkušenost s československými legionáři na svém území ovládajícími transsibiřskou magistrálu.

Velitel Ludvík Svoboda mluví k mužům

Lidí ale bylo málo. Proto po celý rok 1942 velení počítalo, že formující se československá jednotka v SSSR bude nasazena až do bojů o osvobození své vlasti a jinde spíše symbolicky. Přesto čsl. exilová vláda věděla o zhruba 3 000 českých emigrantech, více jak 15 000 uprchlících z Podkarpatské Rusi a Slovenska a asi 45 000 sovětských občanech české a slovenské národnosti (mnozí žili v oblasti Volyně). Sověti totiž mlžili o umístění a osudu těchto lidí – volyňské Čechy prý přesunuli z fronty neznámo kam, uprchlíci jsou rozprášení po celém SSSR, o zajatcích nemohou dát informace... K dezinformacím měli důvod, protože podkarpatské Rusíny například NKVD poslalo hned po překročení hranic do gulagů s obviněním ze špionáže, kde nyní trávili již třetí rok v ukrutných podmínkách.

Změna přišla v březnu 1943, kdy do bojů o Charkov na přání velitele Ludvíka Svobody zasáhl již vycvičený 1. československý samostatný polní prapor. Bránil přechod řeky u obce Sokolovo a dokázal zničit na dvě desítky německých tanků a obrněných vozidel. Padlý nadporučík Otakar Jaroš byl in memoriam povýšen na kapitána, jako první cizinec dekorován Zlatou hvězdou hrdiny SSSR a do budoucna se stal hrdinou a příkladem pro všechny vojáky. Dosavadní odpor SSSR k uvolnění zajatců se tak alespoň z části zlomil. V dubnu 1943 došlo k "amnestii" neprávem držených Rusínů, kteří tak rozšířili řady stále vznikající brigády.

Výřez dioramatu bitvy o Sokolovo v tamějším muzeu (zdroj background.webnode.cz)

Když začínalo být jasné, že bude dostatek mužů, objevovaly se i vážnější úvahy nad vyzbrojení technikou. Mezi vojáky dokonce začala spontánní sbírka ještě před odjezdem na frontu s přáním, aby první dva tanky T-34/76 z jejich peněz zakoupené se včlenily do řad brigády se jmény "LIDICE" a "LEŽÁKY". Rusíni nezůstali pozadu. Jejich peníze se měly přetavit do tanku stejného typu s názvem "PODKARPATSKÝ PARTYZÁN". Nakonec se našetřilo na další dvě téčka – "BACHMAČ" a "JÁNOŠÍK". Entuziasmus Čechoslováků ve zbrani jistě velení těšil, ale realizace byla více složitá. Ludvík Svoboda sice v červenci 1943 rozkazem zřídil tankový prapor, ale nebylo jisté, zda vydrží. Pořád se totiž hrálo s myšlenkou existence předzvědného smíšeného oddílu, pro který již od května téhož roku cvičily posádky v Tambově, a existence obou nebyla reálná. Intenzivní výcvik a posilování stavů celé brigády nakonec vedl 22. září 1943 k definitivnímu potvrzení tankového praporu s rotami deseti obrněných vozidel BA-64B, deseti lehkých tanků T-70M a deseti středních tanků T-34/76 vz. 1942/43. Téčka pak byla 30. září slavnostně pojmenována a k dosavadním pěti názvům přibyly ještě "ŽIŽKA", "ZBOROV", "SOKOLOVO", "PRAHA" a "JAROŠ". Poslední čtvrtou rotou v rámci praporu byli samopalníci a plamenometčíci mající za úkol důležitý doprovod a obranu tanků před nepřátelskou pěchotou. Nakonec prapor ještě obdržel dvanáct nákladních automobilů US-6 Studebaker.

Třicáté září byl také den, kdy z Novochoperska, tehdejšího sídla brigády, odjel první vlak s vojáky na frontu. Týkalo se to i tankového praporu, kterému velel podplukovník Gustav Krátký-Krautstengel. Všechny čekal boj v prostoru Kyjeva. Brigáda byla přidělena jako záloha k 38. armádě. Vlastní osvobozování hlavního města Ukrajiny začalo 3. listopadu a do svého prvního boje nastoupil tankový prapor 5. listopadu v 13.10 severně od města – u Dětského sanatoria. Postup na jih se mu dařil, podpora samopalníků byla výborná a dokázal cestou zlikvidovat nejedno protitankové postavení. Po pár hodinách byli tankisté na kraji obytné zástavby, překonali kritický moment v podobě železničního mostu a v zhruba v 16.30 dosáhli klíčového bodu – továrny "Bolševik." Přímý postup středních tanků také významně doplňovaly průzkumné rychlé T-70ky a velkou pomoc při bezpečném průjezdu městem obstaraly dvě partyzánky, které se následně k praporu nastálo připojily. Čechoslováci tak dokonce utekli svému levému křídlu v podobě 931. střeleckého pluku, který ve večerních hodinách ztrátu dotahoval. Ke konci dne dosáhl prapor stanoveného cíle, ale měl bojeschopná čtyři téčka a sedm T-70tek. Opraváři tak měli po celou dobu spoustu práce, protože minimálně tři stroje se pro postup 6. listopadu mohlo podařit zprovoznit. Bylo to potřeba. Prapor měl projet středem zničeného města a odříznout Němcům ústupovou cestu. To se podařilo, celá brigáda tak za sebou měla první útočnou operaci a obdržela Řád Suvorova II. stupně a čs. medaili Za chrabrost.

T-34 označený jako LIDICE během focení před odjezdem na frontu (zdroj wio.ru)

Boje ještě nekončily. Jednotky se měly přesunout několik kilometrů na západ pokračovat v ofenzívě a případně čelit očekávanému protiútoku. Hned 9. listopadu při útoku na Čerňachov, což dle sovětských důstojníků měl být snadný úkol, napadla nikým netušená německá samohybná děla rotu T-70M. "Dobře hořící" benzínové sedmdesátky neměly šanci a během chvíle čtyři vyhořely. Tragédie tohoto dne nebrala konce, protože v nedalekém Vasilkově, kde brigáda také pobývala, si vojáci spletli alkohol s nemrznoucí směsí pro automobily a do několika dnů jich zemřelo téměř dvacet. Čerňachov se ale podařilo dobýt, byť za cenu ztráty prvního brigádního T-34/76 označeného jako "PODKARPATSKÝ PARTYZÁN" v bojích u Petrivky. V dalších dnech následovala urputná obrana obce Vasilkov a koncem roku 1943 útok na Bílou Cerkev. Při něm přišel tankový prapor o další T-70M a T-34/76 "JÁNOŠÍK", ale také se dostal do souboje s německými středními tanky, kde nejspíše zničil Panthera. Jenže bojová efektivita tankistů kvůli zničeným a poškozeným strojům rapidně klesala. Útok ale pokračoval a Bílá Cerkev padla 3. ledna 1944.

Československá brigáda pak zůstala v obranných postaveních v oblasti Horního Tikiče. Během jarního přesunu tankovému praporu zapadly stroje v bahně a bylo rozhodnuto, že budou předány týlovým jednotkám 40. armády. Čs. vojákům zůstaly dne 18. března 1944 jen dva tanky T-34/76 zvané "LIDICE" a "ŽIŽKA" určené k výcviku.

Jak se později ukázalo, osvobození Kyjeva patřilo mezi nejúspěšnější sovětské operace. Čechoslováci vynikli svou vůlí a rozhodností a ukázali, že dříve Zborov, Bachmač či Sokolovo nebyly náhodné ukázky jejich hrdinství. Není divu, že 21. prosince 1943 rozhodl Nejvyšší sovět SSSR, aby mimo jiné Antonín Sochor (velitel roty samopalníků), Richard Tesařík (velitel roty T-70M) a Josef Buršík (velitel roty T-34/76) za své zásluhy obdrželi Zlatou hvězdu hrdiny SSSR.

War Thunder tým (autor: Michal Kamp)