[ESO MĚSÍCE] kpt. Alexandru Şerbănescu - Novinky

1. července 2015 ESO MĚSÍCE

Pozor! Tato novinka byla původně publikována na staré verzi webových stránek. V některé verzi webových prohlížečů se může zobrazovat chybně.

1280x1024 | 1920x1080

Alexandru Şerbanescu se narodil 17. května 1912 v Coloneşti (hrabství Olt) jako třetí ze šesti dětí do rodiny notáře. Mladý Alexandru se ukázal být během svého dětství nadaným studentem, a nad svými vrstevníky vyčníval svým entuziasmem, nezdolným optimismem a láskou ke sportu. Po základní škole se následně v 15 letech přihlásil na vojenskou střední školu "Nicolae Filipescu", po jejíž zdárném dokončení se v roce 1931 stal studentem Pěchotní školy prince Karla v Sibiu. Ve svých jednadvaceti letech mu pak byla udělena hodnost podporučíka a byl přidělen k 3. praporu horské pěchoty umístěnému v Brasově.

Alexandru Șerbănescu

V roli důstojníka pěchoty Şerbanescu exceloval, a rychle si díky svým přirozeným vůdcovským schopnostem získal pověst vynikajícího velitele, k čemuž se přidalo i střelecké umění a fyzická odolnost. Şerbanescu rovněž prokázal velkou učenlivost při osvojování si schopností, jež byly nezbytné pro důstojníka vysoce specializované horské pěchoty. Ve stejné ale zažívalo velký rozmach rumunské letectvo, a Şerbanescu toužil po nových výzvách. V únoru 1939 se proto přihlásil k výcviku leteckého pozorovatele, a nově nalezená vášeň k létání pozměnila celou Şerbanescovu budoucnost. Postupně dokončil i technický kurs a kurs základů létání, aby počátkem čtyřicátých let započal samotný pilotní výcvik.

Politická situace byla v té době pro Rumunsko přinejmenším složitá. Během třicátých let byla země nakloněna Velké Británii a Francii, ale po územních sporech, které pro Rumunsko dopadly špatně, začaly na domácí půdě nabírat na síle fašisté. Společně s tím v zemi začala růst podpora nacistického Německa, a v době, kdy Şerbanescu dokončil výcvik a stal se kvalifikovaným stíhacím pilotem, již Rumunsko zpřetrhalo vazby na Velkou Británii a Francii a čím dál tím více se přibližovalo Německu. Pro Şerbanesca to znamenalo, že se cvičil na rozmanité směsici strojů - od britských stíhaček Hawker Hurricane přes německé Messerschmitty Bf 109 až po výborné domácí stroje IAR.80. Byl to poslední jmenovaný letoun, na kterém získal Şerbanescu v říjnu 1940 specializaci.

U své první operační jednotky, 7. stíhací skupiny, sice Şerbanescu nepatřil k nejzkušenějším letcům, jeho předchozí vojenská kariéra a jeho zkušenosti s pěchotou ale byly brány v potaz, a byla mu udělena pozice zástupce velitele perutě. Záhy na to byla celá skupina převelena na východní frontu, kde 22. června 1941 začala operace Barbarossa - útok Německa a jeho spojenců na SSSR. 7. stíhací skupina byla v roce 1942 převelena do oblasti Stalingradu, kde měli rumunští letci spolupracovat se zkušenými veterány z řad Luftwaffe. Domácí IAR.80 byly ve stavu jednotky doplněny Messerschmitty Bf 109 E, a Şerbanescu se brzy dočkal svého prvního bojového nasazení. Prvního sestřelu pak docílil 17. září, a o sedm dní později přidal i druhý zářez - s největší pravděpodobností zbraním Şerbanescova stroje padl za oběť sovětský dvojplošník Polikarpov Po-2.

Bf.109G-6, kpt. Alexandru Serbanescu, Grupul 9 Vanatoare jaro/léto 1944.
kamufláž vytvořil hráč NoRemorses | Stáhněte zde

I přes počáteční úspěchy se situace pro vojska Osy u Stalingradu zhoršovala, a v listopadu zahájila Rudá armáda operaci Uran - mohutnou ofenzivu mající za cíl obklíčit jednotky Osy ve Stalingradu. 22. listopadu bylo letiště Karpovka, sloužící jako mateřská základna 7. stíhací skupiny, obklíčeno sovětskými jednotkami a muselo být evakuováno. V krutých mrazech a hustém sněžení Şerbanescu plně využil své zkušenosti důstojníka horské pěchoty a ujal se obrany letiště během evakuace. Letiště disponovalo baterií protileteckých kanónů, kterou Şerbanescu s důvtipností sobě vlastní doplnil nezvyklým způsobem - několika letounům Bf 109 dal pod ocas přistavit barely, čímž stroje vyrovnal a umožnil použít palubní 20 mm kanóny jako pozemní zbraň. Celkem jedenácti letounům Bf 109 se pod těžkou palbou podařilo z letiště odstartovat, v kokpitu každého z nich pak kvůli absenci dopravních letounů byli namačkáni dva až tři muži. Tři letouny byly během pokusu o únik sestřeleny Sověty, zbytku se podařilo uniknout. Ke svému štěstí byl Şerbanescu mezi přeživšími.

Hrobka Alexandra Şerbănescu na hřbitově Ghencea, Bukurešť

Sedmá stíhací skupina byla po tomto riskantním úniku znovu nasazena během ledna a února 1943, do konce února ale jednotce zbývaly jen tři letuschopné stroje, a skupina byla na jaře odeslána zpět do Rumunska k doplnění stavů a přezbrojení. Şerbanescu v té době měl na kontě již šest sestřelů, a jakožto stíhací eso byl povýšen na kapitána.

Po krátkém odpočinku se pak vrátil na východní frontu, kde se ujal velení 57. perutě, vyzbrojené letouny Messerschmitt Bf 109 G. Pod Şerbanescovým velením dosáhla peruť výrazných úspěchů, a její velitel byl za to po zásluze oceněn - maršál Ion Antonescu, velitel rumunských ozbrojených sil, mu osobně za jeho schopnosti a chrabrost v červnu 1943 udělil zlatý kříž Řádu letecké ctnosti. Ani ne o dva týdny později pak byl Şerbanescu oceněn německým Železným křížem 1. třídy - v té době měl na kontě již 23 sestřelů a stal se nejúspěšnějším rumunským stíhacím pilotem.

Během léta 1943 7. stíhací skupina pokračovala v operacích. V srpnu byl Şerbanescův letoun zasažen a Şerbanescu sám byl raněn - po tomto zranění mu zůstala natrvalo jizva na tváři. Brzy se ale vrátil do akce, a do konce srpna byl oceněn Řádem Michaela Statečného 3. třídy stejně jako několik nejúspěšnějších pilotů skupiny. O měsíc později messerschmitty 7. skupiny z výškové převahy zaútočily na formaci sovětských bitevníků Il-2 Šturmovik. Byla to ale past - útočníci byli záhy sami napadeni sovětskými stíhačkami. Vypukla ostrá vzdušná šarvátka, během které Rumuni utrpěli vážné ztráty. Şerbanescův letoun byl rovněž zasažen, on ale odmítl stroj opustit a opatrně dotáhl poškozený Bf 109 až k nouzovému přistání na mateřském letišti. K této bitvě se váže příběh o údajném Şerbanescově statečném činu, kdy poté, co sovětská propaganda prohlásila, že celá rumunská 7. stíhací skupina byla zničena, Şerbanescu osobně doletěl nad nejbližší sovětské letiště a shodil zde zprávu, která zvala Sověty k návštěvě mateřského letiště 7. stíhací skupiny a pod příslibem zastavení palby nabízela Sovětům možnost na vlastní oči se přesvědčit, že 7. skupina je stále bojeschopná.

Během zbytku roku 1943 rumunští piloti urputně bojovali se sovětským protivníkem. V únoru 1944 pak bylo Şerbanescovi svěřeno velení nad 13. stíhací skupinou, sestávající se z 47., 48. a 56. stíhací perutě. Tato skupina pak byla převelena na domácí půdu, kde měla bránit Rumunsko před těžkými nálety amerických bombardérů. 11. července 1944 pak Şerbanescu poslal k zemi svůj první americký stroj - šlo o bombardér B-17 Flying Fortress a byl to jeho pětačtyřicátý sestřel celkově. Během následujících týdnů, které proběhly ve znamení neustálých bojů se svazy bombardérů USAAF, rovněž sestřelil dvojici stíhaček P-51 Mustang.

Jak se válka vyvíjela pro Osu čím dál tím hůře, v Rumunsku začala sílit opozice proti fašistickému režimu, a bylo jen otázkou času, kdy země opustí spojenectví s Německem a válka pro Rumunsko skončí. Stále ale ještě nebyl konec, když 18. října 1944 Şerbanescu vzlétl společně s dvanácti svými spolubojovníky, aby čelili dalšímu americkému náletu. Rumunské Bf 109 vlétly přímo mezi americké eskortní stíhačky P-51 a P-38, a bitva se brzy rozpadla do série soubojů jeden na jednoho. Uprostřed chaosu dva rumunští piloti zpozorovali, jak se za ocasem Şerbanescova stroje objevila americká stíhačka, byli ale příliš daleko na to, aby svého velitele zachránili. Americký letoun zahájil palbu, Şerbanescův messerschmitt se náhle překotil hlavou dolů a přešel do střemhlavého pádu. Şerbanescova poslední slova do rádia byla: "Chlapci, dostal jsem to...", a o chvíli později se jeho letoun roztříštil na zemi. Şerbanescu v kokpitu zůstal - podle všeho byl smrtelně raněn a nedokázal stroj opustit. Bylo mu 32 let. Pět dní po jeho smrti proběhl v Rumunsku státní převrat, a země se přidala na stranu Spojenců.

Kapitán Alexandru Şerbanescu sice byl stíhací pilot, na prvním místě ale šlo o schopného vůdce, který si zasloužil obdiv a respekt nejenom svých mužů, ale i německého velení Luftwaffe. Během své kariéry byl vyznamenán nejvyšším rumunským vojenským vyznamenáním za chrabrost, a je mu připisováno celkem 47 sestřelů. Byla po něm pojmenována nejenom třída v Bukurešti, hlavním městě Rumunska, ale rovněž i jedna ze základen rumunského letectva. Den, kdy padnul, si pak každoročně připomínají příslušníci rumunských vzdušných sil.

War Thunder tým (autor: Mark Barber)