1280x1024 | 1920x1080

Začátkem druhé světové války byla mechanizovaná část americké armády slušně řečeno technicky omezená. Přestože většina tanků disponovala značnou rychlostí, to samé se v žádném případě nedalo říct o jejich obraně - tedy pancéřování. Generální štáb americké armády začal ihned po pádu Francie v roce 1940 studovat taktiky a strategie boje, které německý Wehrmacht používal tak, aby byly schopni odhalit jejich slabé stránky a následně jich využít. V roce 1941 navrhl generál George C. Marshall taktický plán “rychlé protitankové síly” - tedy ideu stíhačů tanků.

M3 GMC s dělem M1897 ráže 75 mm

Myšlenkou bylo vytvořit jednotky složené z rychlých, ale dobře vyzbrojených bojových vozidel, které by zaujaly pozici “protitankové pěsti” americké armády. Podle generálního štábu by vytvoření takovéto jednotky umožnilo se ostatním tankům obvyklé konstrukce vrátit k jejich původně zamýšlenému konceptu - objevit a využít slabinu v obraně nepřítele a způsobit co největší chaos v jeho týlu.

Jedním z hlavních zastánců této myšlenky byl i generál Leslie McNair - a právě díky takové podpoře vysoké armádní šarže byl v roce 1941 založen “Tank Destroyer Center” ve Fort Meade, ve státě Maryland. Zanedlouho začala armáda hledat vhodné projekty, které by mohla zařadit jako stíhače tanků.

Ovšem v té době byl malý problém - americká armáda neměla mnoho vozidel a ani zbraní, které by byly vhodné pro toto zařazení. Nicméně celkem rychle se naskytla šance, jak tento problém alespoň dočasně vyřešit. V roce 1941 se Ordnance Department rozhodlo pro úpravu obrněného transportéru M3 Halftrack osazením 75mm kanónu M1897. Tento nový stíhač tanků dostal označení T12 Motor Carriage a jeho sériová výroba započala v září roku 1941.

M10 Wolverine s dělem M7 ráže 76,2 mm

První bojové nasazení proběhlo v prosinci téhož roku proti japonské Imperiální armádě na Filipínských ostrovech. Po úpravách, které byly pozměněny na původním konceptu stíhače, jako například větší ochranný štít kanónu, byl M12 přeznačen na M3 GMC. Po přijetí těchto změn se M3 GMC celkem rychle stal nejpoužívanějším stíhačem tanků americké armády, který se zúčastnil např. operace “Torch” v severní africe a byl nasazen i v bojích v pacifiku, kde se používal především díky jeho kanónu jako ničitel bunkrů.

Už od počátku vědělo americké velení o tom, že M3 GMC bude pouze dočasné řešení stíhacích tanků. Na základě toho byl v květnu roku 1942 představen prototyp nového stíhače tanků - T35E1, který vycházel z podvozku středního tanku M4 a byl osazen třípalcovým protitankovým kanónem. Tank T35E1 byl následně protlačen do sériové výroby a standardizován pod označením M10 GMC.

V roce 1943 se poprvé dostal na frontu a zúčastnil se bojů v Tunisku, Itálii, Francii a v Pacifiku. Stíhač tanků M10 byl v rámci Lend-Lease (zákon o půjčce a pronájmu) i ve výzbroji britské armády, nicméně namísto 75mm kanónu byl osazen sedmnáctiliberním protitankovým dělem - cílem bylo dosáhnout lepších výsledků a získání vyššího potenciálu tanku. Později byla tato sedmnáctiliberní britská verze známá pod přezdívkou “Achilles”.

The M18 'Black Cat' se 76 mm kanónem M1A2

Technici americké armády podali žádost na novou konstrukci tanku, silnějšího než byl jeho předchůdce. Po zkušenostech z Tunisu bylo celkem jasné, že 75mm kanón stíhače M3 je proti novým německým tankům slabý, což vedlo i ke zrušení nacházejících projektů s tímto dělem - včetně prototypu tanku T67. Díky tomuto rozhodnutí dostaly prioritu práce na prototypu tanku T70, který byl od počátku osazen mnohem výkonnějším dělem o průměru 76mm.

Prototyp tanku se v dubnu roku 1943 dostal k testům na polygonu v Aberdeenu a po implementování nutných změn byl zařazen do sériové výroby pod označením M18 GMC. Nový stíhač tanků, i přestože měl mnohem slabší pancíř, byl celkovým zlepšením oproti jeho předchůdci M10 - byl osazen mnohem silnějším kanónem a dosahoval i mnohem vyšší pohyblivosti. Tank Hellcat měl svou premiéru na západní frontě v roce 1944 a po skončení války byl považován za nejúspěšnější stíhač tanků americké armády.

T95 s dělem T5E1 ráže 105 mm

Nicméně americká armáda plánovala osazení lepšího kanónu na M10 GMC ještě předtím, než přišly nové verze stíhačů - střet s německým tankem Tiger v Tunisku jen zdůraznil potřebu lepšího kanónu, než byl původní třípalcový kanón. Spásu našla americká armáda celkem rychle v podobě 90mm kanónu M1. Nový prototyp byl známý pod označením T71 Gun Motor Carriage a byl testován v Aberdeen centru v březnu roku 1943.

Americké velení bylo s výsledky testů velice spokojeno a dalo zelenou výrobě pěti set vozidel s výrobním označením M36 GMC. Tento nový typ stíhače tanků se dostal na válečnou scénu v Evropě v srpnu roku 1944 a jejich posádky byly s tankem velice spokojené - především kvůli jeho silnému 90mm kanónu.

Po skončení druhé světové války se americká doktrína v použití tanků změnila. Zkušenosti prokázaly, že stíhače tanků byla až příliš specifická skupina vozidel - přestože byly schopné čelit a efektivně bojovat s nepřátelskou těžkou technikou, jejich slabý pancíř odhalil slabinu proti přenosným protitankovým zbraním, dělostřelectvu a minám. V očích amerického vrchního velení byly stíhače tanků slepou uličkou vývoje - a to byl důvod, proč byl výzkum nových stíhačů tanků zastaven a jednotka Tank Destroyer byla rozpuštěna.

War Thunder tým (autor: Adam "BONKERS" Lisiewicz)

V budoucnu do hry přidáme emblém 628. pluku stíhačů tanků:

Emblém vytvořil Branislav "InkaL" Mirkov

Už jste měli možnost zahrát si americkými stíhači tanků?
Které z těchto vozidel je vaše nejoblíbenější? Řekněte nám to v komentářích!