Vasilij Fjodorovič Golubev se narodil v roce 1912 ve vesnici Kamenka poblíž Leningradu, v severozápadním regionu dnešního Ruska. Vyrůstal na vesnici, ale jeho otec ho motivoval k tomu, aby si našel práci ve městě. Golubev se tedy jako náctiletý přestěhoval do Leningradu a našel si tam práci v továrně. Toužil ale po životě letce a podal si přihlášku do armády – napoprvé byl odmítnut kvůli nízkému věku a napodruhé kvůli tělesnému stavu.

To ho neodradilo, a v jednadvaceti letech narukoval do Rudé armády v hodnosti vojína. Stal se instruktorem seskoků na padáku a ve volném čase se učil létat na kluzácích. To ho dovedlo k létání na motorem poháněných letounech. Odhodlaný nevzdát se svého snu byl nakonec v roce 1939 převelen k řádnému pilotnímu výcviku. Díky dříve získaným zkušenostem jím bez problémů prošel. Jeho známky byly vynikající a v roce 1940 byl vybrán ke stíhačům.

V době německé invaze létal Golubev na stroji I-16 jako součást Baltské flotily. Během léta 1941 byl převelen k 13. stíhacímu leteckému pluku. 28. června sestřelil Junkers Ju-88 a o několik dní později i Bf-109E. 13. července ale při čelním střetu zaměnil Bf-110 za Ju-88. Jen tak tak se mu podařilo přistát s rozstříleným letounem na domovském letišti. 13 stíhací letecký pluk i nadále statečně bojoval proti německým výkonnějším strojům ve svých zastaralých I-16. Golubev byl v srpnu sestřelen a strávil měsíc v nemocnici.

Jeho smůla ale pokračovala – poté, co se uzdravil a vrátil ke své jednotce, zjistil, že jeho kolegové už vyklidili pozice. Na místě nalezl poškozenou a odzbrojenou I-16 a chtěl se pomocí tohoto stroje dostat ke své jednotce. Byl ale opět sestřelen a poté, co nouzově přistál na hladině jezera Ladoga, musel doplavat na břeh. V říjnu byl Golubev umístěn na poloostrově Hanko, kde bránil sovětské konvoje před finskými a německými nálety. Podařilo se mu sestřelit několik finských letadel, ale sovětští piloti byli opět v nevýhodě proti novým strojům Bf-109F, které se na bojišti začaly objevovaly.

I-16 ve War Thunderu, jedno z letadel, na kterých létadl Golubev

Série ztrát, který pluk utrpěl, vedla k přemístění jeho jednotky, a Golubev dostal v lednu 1942 velení nad 3. perutí patřící k 13. stíhacímu leteckému pluku. Neztrácel čas a ihned zavedl množství změn. Sjednotil předletový brífink tak, aby bylo zajištěno, že všichni piloti ví, co se od nich očekává a co přesně mají za úkol. Při hlídkách také rozděloval své letouny do dvojic a do různých výšek, aby zajistil maximální možné krytí jednotlivých dvojic. Golubev si také všiml, že němci s oblibou napadají sovětská letadla při návratu na základnu, kdy už nemají dostatek paliva a munice. Zajistil proto, aby se těmto letounům dostalo odpovídajícího krytí.

Vynaložené úsilí se velmi brzy vyplatilo – 3. peruť se velmi rychle stala nejlepší v celém pluku. 12. března sestřelil Golubev dva stroje Bf-109F v jediném souboji. Jeden z nich havaroval při pokusu o přistání na letišti 3. perutě. Jeho pilot, eso s 26 sestřely, zemřel krátce poté. Stal se 15. potvrzeným Golubevovým sestřelem.

O několik dní později byl 13. stíhací letecký pluk vyznamenán za chrabrost a úspěchy tím, že byl přejmenován na 4. gardový letecký stíhací pluk. Na podzim se Golubev stal zástupcem velitele celého pluku a nedlouho poté mu byl udělen titul Hrdiny Sovětského svazu. V lednu 1943 byl pluk stažen z bojů kvůli přezbrojení na stíhačky La-5. To přišlo s velkým zpožděním, do té doby létali na zastaralých strojích I-16. I přesto Golubev sestřelil dva německé letouny FW-190. S novým letadlem pokračoval ve vítězstvích nad německými a finskými protivníky. Koncem roku převzal Golubev velení nad celým 4. gardovým leteckým stíhacím plukem.

La-7 ve War Thunderu, stroj, který Golubev využíval na konci války

I přes jeho pozici ve velení se nadále účastnil operačních vzletů. V únoru 1944 sestřelil svůj 38. letoun – Bf-110. Německé letadlo ale explodovalo v takové blízkosti jeho stroje, že výbuch poškodil jeho levý ušní bubínek. Trosky Bf-110 byly následně nalezeny v křídle a ve válcích jeho motoru. V červnu 1944 sestřelil Golubev nad Finským zálivem 39., a také poslední letoun – FW-190.

Golubev sloužil v sovětském letectvu až do konce války, kdy už jeho pluk létat na strojích La-7. Rozhodl se zůstat v armádě. V roce 1951 odpromoval na sovětské vojenské štábní akademii, a poté velel letecké divizi, která byla součástí Severomořské flotily. Do výslužby odešel v hodnosti generálporučíka a později vyučoval na štábní akademii, a také působil v letech 1968-1970 jako poradce pro obranné záležitosti v Egyptě.

Bývá na něho vzpomínáno spíše jako na velitele a taktika, než-li na jeho úspěchy jako stíhacího pilota. Vasilij Fjodorovič Golubev byl dvakrát oceněn Rudou hvězdou Hrdiny Sovětského svazu, dvakrát Leninovým řádem a sedmkrát Řádem rudého praporu. Vzlétnul k 589 misím během Velké vlastenecké války a má na svém kontě 39 sestřelů a 12 sdílených vítězství (toto číslo se v závislosti na zdrojích rozchází). Zemřel 17.dubna 2001.