Spitfire Mk.Vb trop. tureckých vzdušných sil 'OK.14', vytvořen hráčem LNSE492 | stáhnout zde

Tradice létání byla v Turecku zakořeněna již dlouho před 20. stoletím. Už v roce 1632 jistý Hezarfen Ahmet Çelebi provedl nad Bosporskou úžinou 3,3 km dlouhý let na svých vlastnoručně vyrobených křídlech poté, co skočil z vrcholu Galatské věže v Istanbulu, a zapsal se tím do historie jako jeden z prvních letců vůbec. Když se pak počátkem 20. století začalo rodit letectví, tehdejší Osmanská říše rychle rozpoznala potenciál nového odvětví, a 1. června 1911 byla založena Letecká komise, první osmanská letecká organizace. O měsíc později byli do Francie odesláni dva piloti, kapitán Fesa a poručík Jusuf Kenan, kteří měli projít řádným pilotním výcvikem v letecké škole Blériot Aéronautique, a posléze se tak stali prvními osmanskými kvalifikovanými piloty. 3. července 1912 byla následně v Istanbulu založena první škola na osmanské půdě, jež brzy začala produkovat kvalifikované piloty.

Turečtí piloti před Supermarine Southampton Mk.II v roce 1933.

Křtem ohněm prošli osmanští letci během válek na Balkáně mezi lety 1912-1913, největším nasazením v tomto období ale samozřejmě byla 1. světová válka. V roce 1916 dosáhlo osmanské letectvo vrcholu sil, když disponovalo 90 bojeschopnými stroji, a účastnilo se bojů nad Kavkazem, Palestinou či u Gallipoli. Jeden z nejslavnějších momentů přišel 25. října 1918, kdy se major Fazil sám se svým strojem postavil pětici britských letounů, které ostřelovaly Istanbul, a ačkoliv byl těžce raněn, dokázal s letounem přistát. Krátce na to ale 1. světová válka skončila, a Osmanská říše byla okupována spojeneckými vojsky.

Během okupace se určitý počet pilotů snažil vytvořit nové jednotky v Istanbulu, Izmiru, Konye, Elazigu a Diyarbakiru za pomoci letounů, jež přežily válku. Když pak v roce 1919 vypukla turecká válka za nezávislost, turečtí piloti se shromáždili na Konyiské vzdušné stanici, a v roce 1920 byla oficiálně ustanovena vzdušná složka armádních sil, která sice disponovala jen několika letouny, ale byla nasazena v bojích. O rok později se tato organizace přejmenovala na Ústřední direktorát vzdušných sil, a v roce 1922, poté co byl svržen osmanský sultanát a byla vyhlášena nezávislá Turecká republika, došlo k definitivnímu reorganizování na Inspektorát vzdušných sil. Od roku 1924 byli následně turečtí piloti odesíláni do zahraničí k řádnému výcviku, o rok později již Turecko disponovalo vlastní leteckou školou, jež byla v roce 1928 doplněna o školu pro pozemní personál.

V meziválečném období se turečtí piloti dočkali prvních momentů slávy po konci 1. světové války. Vecihi Hürkuş se stal prvním tureckým pilotem od vzniku Turecka, jež dosáhl vzdušného sestřelu - během bojů na Kavkaze poslal k zemi ruský stroj, a nad Anatolií později přidal i sestřel řeckého letounu. 28. ledna 1925 pak vzlétl s vlastnoručně vyrobeným letounem, který se tak zároveň stal i prvním v Turecku postaveným letadlem vůbec - do té doby Turci disponovali toliko letouny zakoupenými v zahraničí. Jinou vyjímečnou osobou tureckého létání byla žena - Sabiha Gökçen se v roce 1937 stala první vojenskou pilotkou na světě a do konce své kariéry létala na 32 různých strojích, 22 různých typech letounů, a celkem nashromáždila okolo 8000 letových hodin. Za to byla v roce 1996 zařazena do seznamu 20 lidí, jež se výrazným způsobem zapsali do historie letectví.

Počátkem čtyřicátých let byly turecké vzdušné síly se svými více než pěti stovkami strojů nejsilnějším letectvem na Balkáně. Po vypuknutí 2.světové války pak byly turecké síly uvedeny do stavu pohotovosti poté, co sousedící Bulharsko v roce 1941 vstoupilo do války na straně Osy, což během jednoho roku vyústilo v situaci, kdy s Tureckem na západních, severozápadních a jihozápadních hranicích sousedily státy Osy. Turecko bylo oficiálně neutrální zemí, turečtí piloti nicméně prováděli průzkumné lety nad Egejským mořem a Dodekanéskými ostrovy, aby měl turecký generální štáb přehled o silách Osy v regionu. Ačkoliv pak na Turecko nebyly podnikány nálety, turecká města na západě země byla v noci zatemňována, a byl vybudován systém protivzdušné obrany. Posilování obranyschopnosti země se týkalo i letectva - během 2. světové války se Turci snažili nakoupit co nejvíce moderních letounů z různých zdrojů. V tureckých barvách tak vedle sebe létala pestrá směsice strojů. Stíhací úkoly plnily britské Spitfiry (verze Mk.I až Mk.XIX) a Hurricany Mk.I/Mk.II, Curtissy CW-22, P-40 Tomahawky a P-47D Thunderbolty, dále francouzskými Morane-Saulniery M.S.406 a i německými Focke-Wulfy Fw 190 A-3 - tyto stíhací stroje byly doplňovány i těžkými stíhačkami de Havilland Mosquito Mk.III/IV a Bristol Beaufighter. Bombardovací perutě pak létaly s letouny jako Fairey Battle, Bristol Blenheim, Bristol Beaufort, B-24D Liberator a A-26 Invader, zatímco dopravní perutě spoléhaly na Avro Ansony a Douglasy C-47 Skytrain, známější spíše pod názvem Dakota.

Dewoitine D.21 (nikoliv C-59) "Orhaneli"

V roce 1944 se letectvo oddělilo od armádních struktur, a sloučením Sekretariátu letectva s generálním štábem letectva vznikly samostatné Turecké vzdušné síly (Hava Kuvvetleri Komutanlığı, anglická zkratka TuAF). O rok později, v únoru 1945, se pak Turecko rozhodlo přidat se do války na straně Spojenců, a v závěrečných měsících bojů se turečtí piloti podíleli na náletech na Německo. Účast tureckých letců dokazuje jednak náhrobek letce Hakkiho Akarçaye v turecké letecké části Brookswoodského hřbitova, nesoucí nápis "Padnul během noční operace při útoku německé stíhačky", a jednak můžeme v deníku generála Emina Alpkaye nalézt poznámky o návratu z bombardovací mise brzy ráno.

Po konci války se turecké letectvo rychle rozrůstalo, a v roce 1950 vstoupilo do éry proudových letounů nákupem dvou cvičných Lockheedů T-33A, které byly o rok později následovány stroji Republic F-84G Thunderjet a North American F-86 Sabre - výrazná americká podpora byla dána Trumanovou doktrínou z roku 1947, která jako prioritu měla zastavení sovětské expanze a rozsáhlou finanční a vojenskou podporu Turecka a Řecka. Do USA byli odesíláni piloti pro výcvik létání na proudových strojích, a v roce 1951 byla založena Akademie vzdušných sil, jež v sobě skloubila některé dřívější letecké školy. Od roku 1952 se následně Turecko stalo členem NATO. Turečtí piloti pak několikrát dokázali své umění - například dvojnásobné vítězství na Mezinárodním aeronautickém vojenském pětiboji v letech 1954-1955, a zisk různých ocenění za vynikající střelecké umění během let sedmdesátých.

V sedmdesátých letech bylo následně turecké letectvo nasazeno během konfliktu na Kypru, aby se v roce 1995 turečtí piloti účastnili náletů na Srbsko a o tři roky později i bombardování Jugoslávie - během této operace ustanovily stroje F-16 v tureckých barvách rekord v délce bojové vzdušné hlídky (CAP), kdy nad Balkánem hlídkovaly celých 9 hodin a 22 minut za podpory vzdušných tankerů. Letouny TuAF působily i během mírové mise v Bosně a Hercegovině pod hlavičkou Spojených národů, a v roce 2007 turecké stroje operovaly nad Kurdistánem na severu Iráku, a útočily na pozice Kurdské strany pracujících. V roce 2012 následně došlo k vyostření vztahů mezi Tureckem a Sýrií, když byl nad Středozemním mořem syrskou protivzdušnou obranou sestřelen turecký průzkumný letoun RF-4E Phantom II.

V současnosti tvoří páteř stíhacích sil TuAF letouny F-16C/D Block 30/40/50, které jsou licenčně vyráběny společností Turkish Aerospace Industries (TAI), a jež budou v nejbližší době upgradeovány na standard Block 50+, společně s dodáním třicítky nových F-16 Block 50+. Společně s nimi slouží modernizované letouny McDonnell Douglas F-4E Terminator 2020 v roli stíhacích bombardérů, a 15 průzkumných RF-4E - podporu stíhacím perutím zajišťují čtyři letouny včasného varování Boeing 737 AEW&C MESA Peace Eagle a sedm tankerů Boeing KC-135R Stratotanker. Pro ostatní specializované úkoly Turci disponují dvěma stroji CASA CN-235 - jeden ve verzi EW pro radioelektronický boj, druhý ve verzi Recce pro průzkumné úkoly). Transportní úkoly jsou obstarávány letouny Airbus A400 Atlas, Transall C-160, CASA CN-235 a Lockheed C-130 verzí B a E, zatímco výcvik je prováděn na strojích F-5E/F Tiger II, T-38M Talon a pístových KAI KT-1. Vrtulníková flotila sestává z helikoptér Eurocopter Cougar a Bell UH-1H, TuAF vlastní i několik bezpilotních letounů RQ/MQ-1 Predator. Od roku 2012 pak Turecko vlastní i jeden vojenský satelit - Göktürk 2, jež byl vypuštěn 18. prosince 2012 a obíhá po nízké orbitě Země ve výšce 686 km nad povrchem.

War Thunder tým(autor: Nihat Çağatay)

V jedné z následujících aktualizací představíme emblém tureckých vzdušných sil během roku 1918-72:

Emblém vytvořen hráčem Jej 'CharlieFoxtrot' Ortiz