Od 30. března 17:00 do 31. března 17:00 je aktivní následující akce:

x1.3 násobek RP na IL-2, IL-2M, IL-4, IL-10

Sergej Vladimirovič Iljušin, sovětský letecký inženýr, se narodil 30. března 1894 ve vesnici Diljalevo nedaleko tehdejšího Caricynu (později Stalingrad, dnes Volgograd) do rolnické rodiny jako nejmladší z jedenácti dětí. Do školy příliš nechodil a číst a psát se naučil převážně sám.  Domov opustil velmi brzy a již v šestnácti letech (1910) začal pracovat jako tovární dělník, aby následně vystřídal zaměstnání kopáče příkopů a čističe okapů v barvírně v Petrohradu.

V roce 1914 vypukla 1. světová válka a Iljušin narukoval do carské armády, kde nejprve sloužil u oddílů pěchoty a poté byl (díky své gramotnosti) převelen na místo vojenského administrativního úředníka ve městě Vologda.  Brzy ale přišel požadavek na sedm dobrovolníků , kteří by se přidali k čerstvě zformované letecké části armády. Nejprve působil jako mechanik a člen pozemního personálu, v roce 1917 ale prodělal letecký výcvik a stal se oficiálně pilotem. O rok později však skončila válka a Iljušin se vrátil do rodné vsi, kde napomáhal s dohledem nad znárodňováním továren v oblasti a v roce 1918 se stal členem bolševické strany. V květnu 1919 byl pak po vypuknutí ruské občanské války naverbován do řad Rudé armády, kde působil jako letecký technik. Na podzim tohoto roku pak pomáhal Iljušin rozebrat a prozkoumat cvičný dvojplošník Avro 504 v barvách bělogvardějců, který byl přinucen přistát nedaleko Petrozavodsku. Součástky byly následně odeslány do Moskvy, kde byl letoun znovu sestaven pod označením U-1

Koncem roku 1921 Iljušin ukončil vojenskou službu a o rok později nastoupil ke studiu na Inženýrském institutu Rudé vzdušné flotily (později přejmenováno na Žukovského akademie leteckého inženýrství). Během studia se soustředil hlavně na návrhy kluzáků a zúčastnil se s nimi mnoha soutěží – jeden jeho design byl dokonce v roce 1925 odeslán na soutěž do Německa, kde vyhrál první cenu pro nejdelší dobu letu.

Svůj inženýrský titul Iljušin obdržel v roce 1926 a ve stejném roce začal pracovat jako designér v Centrálním Aerohydrodynamickém Institutu (CAGI), kde byli jeho spolupracovníky Nikolaj Polikarpov a Andrej Tupolev, jejichž jména se později proslavila stejně jako to Iljušinovo. V roce 1931 dosáhnul pozice asistenta vedoucího Výzkumného a testovacího institutu při CAGI a pomalu již začínal pomýšlet na vytvoření vlastní konstrukční kanceláře. To se mu podařilo v roce 1933, kdy se stal vedoucím Centrální konstrukční kanceláře v moskevské továrně pojmenované po V.R.Menžinském. O dva roky později pak byla tato kancelář přejmenována na OKB Iljušin.  Výrazněji na sebe tato kancelář upozornila v roce 1936 konstrukcí prototypu dvoumotorového letounu CKB-26, který vytvořil několik výškových rekordů a ze kterého byl následně vytvořen typ Iljušin Il-4, jež se za 2. Světové války používal jako dálkový bombardér. Jeho kancelář stála i za vytvořením série dálkových bombardérů DB-2/DB-3. Nejvíce však Iljušinovo jméno za druhé světové války  proslavil typ Iljušin Il-2 Šturmovik – těžce pancéřovaný jednomotorový bitevní stroj z roku 1939, který se stal legendou sovětského letectva a byl tak úspěšný, že se stal inspirací pro konstrukci moderních proudových bitevníků jako např. Fairchild A-10 Thunderbolt II a nebo Suchoj Su-25. 

Po skončení 2. Světové války Iljušin zkonstruoval proudový bombardér Il-28, pak se však soustředil primárně na dopravní a transportní stroje, kterými byli například Iljušin Il-18, Il-38, Il-62, Il-76, Il-78 a jiné.  Jeho dopravní stroje byly ve velkých počtech užívány Aeroflotem a sovětskými satelitními státy včetně Československa.

V roce 1967 byl Iljušinovi udělen čestný titul generálplukovníka Inženýrské a technické služby a o rok později začal přednášet na sovětské Akademii věd. V čele své konstrukční kanceláře vytrval až do roku 1970, kdy musel z důvodu nemoci odejít na odpočinek. Ve stejné době se rovněž vzdal funkce tajemníka Nejvyššího sovětu SSSR, kterou zastával od roku 1937.

Zemřel 9. února 1977 v Moskvě, bylo mu 82 let.